Nějak se mi ta povídka protáhla - takže převyprávím, co se v ní dělo, a dám sem jenom konec. Vlkodlačí nákaza se v reklamní agentuře šíří i na další kolegy, a tak se všichni dohodnou, že ji musí ovládnout a potlačit stejně jako Tamara. Kolegyně Karolína se ale nehodlá vlkodlačího působení vzdát. Co s ní?
Nadešel další úplněk a agentura už v časném odpoledni ztichla. Tamara ale věděla, co musí udělat. Tentokrát žádné prášky na spaní, naopak, o půlnoci musí být venku, stejně jako bude slídit v ulicích města Lukáš. Budou se pohybovat poblíž agentury a také v blízkosti Karolínina domova, ale musí být lstiví, nenápadní, nerozeznatelní od stínů vrhaných měsícem – a především rychlí jako blesk. Žádné vychutnávání krve a masa oběti, žádné slastné rochnění se v cárech těla oběti. Jen rychle vykonat rozsudek a rozplynout se v slavnostním, chrámovém klidu této noci. Jen přinést měsíci oběť, o kterou si říká.
Tamara nezamířila domů, tam by ji policie zaregistrovala. Seděla u kávy v baru na vzdáleném konci své čtvrti a v půl dvanácté, když personál začal utírat stoly a dávat najevo, že se pomalu zavírá, vyšla ven do noci. Oteplilo se a bylo už docela příjemně. Zamířila na rušnější hlavní třídu, kde snadno splynula s tu a tam se trousícími chodci, a teprve několik minut před dvanáctou zabočila do tiché postranní uličky. Na okraji malého parčíku s jediným stromem, silně ozářeným měsícem, takže vypadal spíš jako grafika, to pocítila. Tah Měsíce.
Dej se do práce, vítám tě, zboudilá duše, která jsi nakonec poslechla mého hlasu, hlasu krve, hlasu lovu, hlasu síly a vítězství, znělo jí v hlavě. Volám tě a vítám, naber sílu a dej se do práce...
Zaplavila ji zas ta dobře známá, opojná, zdivočelá radost. Zadívala se přímo do měsíčního kotouče a dlouze zavyla. Jako by zdravila starého důvěrníka a učitele.
A teˇˇd si to vyřídit. Vyřídit si to s nepřítelkyní. Staré, několikaleté účty. S tou čúzou. Co mě bodala a kousala a zaháněla do chlívečku nás neohrabaných, málo elegantních, málo vybraných bytostí. Co mi vždycky dávala najevo, jak má nade mnou navrch. Teď mám navrch já! Spustila se na všechny čtyři a s požitkem si vychutnala návrat do svého polozapomenutého, šlachovitého, ocelově pevného zvířecího těla. Protáhla se, vědoma si své síly. Zase to krystalicky jasné vědomí, vědomí poslání a cíle.
Zavětřila. Do nozder jí vnikl náznak Karolínina parfému.
Vyrazila proti větru, tam, odkud se k ní nesla vůně kořisti. Držela se ve stínech těsně u stěn domů, instinktivně se pohybovala plíživě jako zkušený predátor, který umí obelstit svoji kořist i pronásledovatele.
Letěla dolů do údolí a zase nahoru na druhou stranu, tam, kde teď číhala Karolína. Tamara to najednou věděla s naprostou jistotou: Karolína zamířila k jejímu, Tamařinu bytu, vyhlédla si ji jako další oběť. Nepřítelkyně jí vypověděla válku. Ve stínech mezi parkujícími auty naproti přes ulici postřehla stín velkého zvířete, tichého jako duch: hned věděla, že je to Lukáš. Byl větší než ona, s mohutnější hlavou a hrudníkem.
Doběhli na konec ulice, kde už zbýval jediný blok k Tamařinu bytovému domu. Tady ji uviděli – u bíle natřeného dřevěného plotu, na křižovatce zalité měsíčním světlem. Její štíhlounké, křehké tělo silně vibrovalo, z úst jí vycházely téměř erotické steny. Karolína se s heknutím spustila na přední tlapy, nos se jí protahoval v ostrý čumák dravce, obrysy oblečení, kalhotového kostýmu a světlého pláště, se rozostřovaly, rozplývaly a tělo pokrýval hustý šedostříbřitý kožich. Viděli, že tahle vlčice je o poznání křehčí než oni dva. Jenomže působila houževnatě a mrštně a čekal je urputný boj. Navíc nebyl Karolínin vlčí pach vůbec tak lákavý jako šťavnatá, lahodná vůně lidské kořisti. Je to tvá povinnost, máš moc nad jejím životem a rozsudek byl vynesený, připomněla si. Nemáš na výběr – jinak zvítězí ona. Oba se na Karolínu společně vrhli.
Karolíně chvilku trvalo, než zareagovala. Byla ještě trochu rozechvělá a dezorientovaná, jako motýl, když čerstvě vyleze z kukly. Využili toho a pověsili se na ni. Věděli, že nesmí uvolnit vražedné sevření svých tesáků. Karolína se začala silně, křečovitě zmítat a málem se jim vysmekla, ale tím v Tamaře teprve vyvolala zarputilý, zuřivý vztek. Zabít ji, zardousit nepřítelkyni, dřív než ona zadáví mě! Cítila v zubech a na jazyku její chlupy, bylo to nepříjemné, přišla si jako kanibal, ale věděla, že nemá volbu, chtěla Karolíně smrtelným stiskem sevřít hrdlo, ale přes silný kožich to šlo ztuha. Cítila, jak Lukáš kořisti zároveň bolestivě rve kusy masa a kůže z plecí, boků, hlavy. Trhat, sápat, vítězit právem silnějšího, divočejšího, zničit soupeře, vykonat nad ním spravedlivý trest. Co může být přirozenějšího? A lepšího?
Tamara stiskla čelisti silněji, ještě silněji, zabořila tesáky vší silou tam, kde tušila krční tepny oběti, až se jí před očima rudě zatmělo, ale pořád to nestačilo. Cítila, že Lukáš jejich společnou kořist pevně drží, přitiskl ji svým těžkým tělem k zemi, a tak přeskočila na druhou stranu Karolínina těla, aniž ji pustila, a instinktivně jí trhla hlavou dozadu. Karolína rázem ochabla a Tamara pochopila, že jí zlomila vaz. Do nozder jí vnikl překvapivě lidský, lahodný a opojný pach krve a vnitřností. A zároveň jí myslí pronikl jako výboj elektrického proudu Karolínin slábnoucí výkřik. Bylo v něm žhavé zděšení, ale i vlna sžírající lásky a lítosti: Jak jste mi to mohli udělat? Vždyť jsem vás milovala. Milovala jsem naši vlčí tvář. Společně jsme mohli být nejsilnější. Vyvolení!
Tamara uvolnila křečovité sevření svých čelistí a podívala se dolů na zem na svou zkrvavenou oběť. Karolína měla svoji lidskou podobu, světlý plášť s cákanci tmavé krve, hlavu zvrácenou v nepřirozeném úhlu, a třeštila na ně zaskočeně oči. Jednou rukou jako by se chtěla chytit podezdívky dřevěného plůtku.
Na konci ulice se ozvala houkačka policejního vozu.
Tamara s Lukášem zmizeli do tmy. Tryskem se rozběhli každý jiným směrem.
Pak už měli v agentuře klid. Policie totiž byla svědkem toho, že opravdu vraždí velcí vlci nebo psi, té noci je sice nedokázala chytit, ale měla krvavé otisky jejich tlap a pustila se do plošné evidence a čipování všech psů velkých plemen ve městě. Zároveň pročesávala všechny lesoparky v okolí.
A pak nastal zase úplněk, už pátý od chvíle, kdy se Tamara poprvé proměnila. I tentokrát ho prožila v umělém útlumu, tak, jak se k tomu hodlala odsoudit až do konce života. Snad už to všechno přestane, doufala… a opravdu, v agentuře všechno běželo hladce, tým byl sehranější než kdy předtím, jako by na sebe nikdo ze zúčastněných nechtěl upozorňovat a přivolávat další podivné rozmary osudu.
Tamara se s úlevou posadila ke svému počítači. Na zprávy dne se chtěla mrknout jen letmo.
Jenže na ně zůstala vytřeštěně zírat a nemohla se vzpamatovat z toho, co vidí.
Epidemie zvířecích přepadení se během tohoto úplňku neobyčejně rozšířila. Vražd byly desítky, zohavená těla se objevovala na ulicích, v parcích i uvnitř domů. Nejčastějšími ob졡tmi byli manažeři, ale i vysoce postavení úředníci, firemní specialisté, mediální pracovníci… prostě lidi, na který někdo může snadno dostat pifku, zašeptala Tamara mimoděk. Musí to být virus, a je zatraceně nakažlivej.
Nejhrůznější je, psali ve zprávách dál, že kromě přepadení nesoucích znaky velkých šelem se nyní objevují i vraždy mnohem sadističtější, kdy oběť evidentně mnohem déle trpí: viníkem jsou zřejmě divoká prasata, neboť oběti mají břicha rozpáraná kly a mají charakteristickým způsobem ohlodané periferie těl, uši, nosy, prsty...
Virus zmutoval, pomyslela si Tamara. A zachvěla se po celém těle.
