Nová kniha Srdce včely má pět komor od anglické autorky Helen Jukes není určena těm zájemcům o včelaření, kteří by chtěli načerpat základní informace o chovu včel. Jde spíše o snivou a poetickou výpověď o stavu lidské společnosti.
Kniha podle mě pojednává především o stavu autorčiny citlivé duše, zdeptané odcizeným okolím – celou lidskou civilizací, jak jsme si ji ke svému pohodlí i ke svému neštěstí vytvořili. Líčí, jak na ni v tomto jejím duševním rozpoložení působí nejprve myšlenky na chov včel, a pak jejich uskutečňování – je to cesta úzkostí, příslibů, zvratů a vyrovnávání se s nejrůznějšími potížemi, které si autorka zčásti generuje sama, svou nerozhodností, nejistotou a nezakotveností. Střízlivějšímu, věcnému čtenáři to může docela brnkat na nervy, ale věřím, že se najde i dost takových čtenářů, kteří budou s knihou souznít a budou za tento autorčin hlas vděční.
Ztraceno v překladu
Autorčinu výpověď – zřejmě v originále křehkou, hypersenzitivní, spíše umělecky unylou než realisticky popisující radosti a strasti s pořizováním včel – bohužel hodně zamlžuje doslovný, hodně klopotný nebo snad odbytý překlad, takže je docela těžké se vcítit do jádra věci a do příběhu, který se před námi odvíjí. Pár ukázek na ilustraci:
"Na páteři se mi usadil shluk bolavých svalů" - jak se mohou na páteři usadit svaly? Chce říct, že jí svaly zaťaté v křeči bolestivě svírají páteř?
"Ano, pomyslím si, když se zadívám na opuštěné květináče u dveří. Trocha opylení by nám rozhodně neškodila." - Tady už úplně tápu, jsou ty květináče opuštěné, protože na rostlinách nejsou včely, nebo protože jsou úplně prázdné?? A jak to myslí s tím opylením? Podle mě si překladatel musí v těchto případech sám trochu zabásnit, anebo se případně autora zeptat, jak to myslel, cílem každopádně je, aby český čtenář měl podobný zážitek jako čtenář anglický.
"Někdy jsem mívala pocit, že se můj zrak po otevření včelího úlu změnil" - jak to myslí, to jako pokaždé, když otevřela včelí úl? Nebo se jí spíš změnilo vidění světa od chvíle, kdy se jí otevřel svět včelích úlů?
O včele: "Její tělo je dokonce tak zvláštní, že byste museli sáhnout po schématech, abyste tomu, co vidíte, porozuměli." - Po jakých schématech??? Myslí nějaké vysvětlující obrázky v odborných knihách?
A tohle je teprve perla: „...Helle a jejímu synovi, jehož podlouhlé končetiny a ofina ho předurčují jako jediného dospívajícího ve skupině...“ to je google překladač jak vyšitý.
Nebo už poslední příklad: „...objeví se žížala, lesklá a hladovějící po slunci a začne se znovu zahrabávat.“ Ta čárka za „slunci“ tam opravdu chybí, ale což o to, horší je, že by žížala měla hladovět po slunci! Vsadila bych se, že v originále je pravý opak a žížala se slunce děsí.
Vykořeněná duše
I když dokážete nahlížet pod kalnou clonu tohoto překladu, budete se muset nějak vyrovnávat s autorčiným věčným tápáním – možná se do něj vcítíte, možná vás bude spíš znervózňovat. Takových mladých lidí, kteří si řeší svoji celkovou životní nezakotvenost – v práci, v bydlení, ve vztazích - je určitě spousta. Tady je to ale zachyceno opravdu hypersenzitivně, až tak, že jsem chvílemi trnula, jaký bude osud včel v autorčiných rukou. Pro ilustraci jeden citát: „Do tohoto zmatku jsem se nedostala kvůli strachu z neúspěchu ani kvůli té náhlé zodpovědnosti. Stojí za tím spíš příval starosti. Strávila jsem hodně času přemýšlením nad tím, jak to bude fungovat a jak se stát dobrým včelařem. Nečekala jsem ale, že budu včely chtít.“
Božínku, tak chce je nebo nechce???
A ještě jeden citát ilustrující její rozháranost: „...pokud včelstvo potvrzuje nějakou myšlenku, pak je to ta, že věci se hýbou a mění bez ohledu na to, co děláte vy. Včelaření je tedy možná jen jakousi fraškou a já bych se ho měla okamžitě vzdát a ušetřit si všechnu tu námahu.“
Podobně když se včelám velmi daří, pomnoží se až moc a hrozí, že se vyrojí, bere si to autorka osobně – včely ji chtějí opustit! Zase důvod upadnout do deprese.
Kniha rozhodně zajímavě vypovídá o našem odtržení od přírody, o konfliktu naší snahy přírodu ovládat a řídit na jedné straně, a pozorovat ji, nechávat jí volnou ruku a inspirovat se jí na straně druhé. Také vypovídá o tom, že včely v sobě mají pro nás lidi cosi magického, léčivého, ale současně nejsou vždy úplně přátelské, naopak zůstávají nepochopitelnými, divokými a nezkrocenými bytostmi, které nemůžeme úplně pochopit, protože se od nás primátů tak velmi liší. Mají schopnost uvést nás do úplně nových světů – na rozdíl třeba od kočky nebo psa, ke kterým můžeme mít vztahy hodně připomínající vztahy k lidem. To u včel nejde.
Včely a lidé
Ocenila jsem všechny zajímavé a poutavé podrobnosti, které autorka vypátrala z historie včelaření, například zcela pitoreskní a přitom velmi poetické antické domněnky o rozmnožování včel nebo o vzniku medu… ale přiznávám, že mi až drásalo nervy, že se autorka zabírala do historických pramenů, snad v naději, že jí to pomůže v jejích úzkostech a nerozhodnosti, místo aby se praktickým způsobem připravovala na chov včel, které už měla dostat každým okamžikem.
Dál v knize mezi řádky vyplývají zajímavé informace o stavu přírodního včelaření v Anglii. Zdá se, že tam nikoho neterorizují přísné veterinární předpisy ani nějaký svaz, který všechny chovatele nutí k drsným preventivním léčebným zásahům (Český svaz včelařů nechť mi promine, vlastní zkušenosti s tím nemám, ale tak jsem to slyšela), a přece jsou tamní včely odolné ke kleštíkovi, lépe řečeno dokáží s ním žít v jakési rovnováze.
Srdce včely má pět komor, Helen Jukes, vydalo nakladatelství Kazda, 2019
