Snad už můžu říct, že to mám za sebou. Ze svého okolí vím o případech úplně lehoučkých i krajně nepříjemných a dokonce fatálních, náš covid byl, řekla bych, asi tak střední. Ani JIPka, ale ani žádná směšná rýmička.
Předem jsem měla k pandemii viru postoj spíše fatalistický, „stejně si tím musíme projít“, roušky jsem nosila jen neochotně a s brumláním a nevzdávala jsem se pobytu mezi lidmi víc, než k čemu jsem byla okolnostmi donucená. Nakonec jsem se stejně nakazila na Vánoce od nejbližší rodiny.
Sepíšu sem přibližný deníček svého setkání s covidem.
Nový rok:dost brutálně mě bolí v krku, jako bych v něm zevnitř měla vražený ocelový obojek s ostrými hranami, zvlášť když polknu. Ale nemám teplotu, ani se necítím nějak zvlášť oslabená, tak to třeba není covid?
Po prvních dvou dnech se infekce přesunula na průdušky, takže mě sice už nebolí v krku, ale neustále štěkavě kašlu. V hlavě mě ďábelsky bodá a čich jsem ztratila taky, jenomže to může být způsobeno rýmou – teče mi z nosu. A veškeré jídlo chutná jako plech. Jsem unavená a malátná, vzdávám pokusy pracovat a jen polehávám a podřimuju.
U mého přítele to propuklo taky, takže se objednáváme na testy. Vezmou nás až pozítří.
Konečně jedeme. Trochu se bojím, jestli ve svém oslabeném stavu dokážu příčetně řídit, ale na trase Dejvice-Vokovice nezpůsobím žádnou nehodu. Odeberou nás v autě (na testu už jsem jednou byla, když jsem chtěla navštívit matku v domově seniorů, takže ten pocit dlouhé štětiny vražené někam do hlavových dutin už znám). Odpoledne nám oběma přijde výsledek – jsme pozitivní. Vůbec netoužím vycházet z domu, takže karanténa mi nevadí.
Objednáváme si jídlo u Rohlíku. Lék proti kašli mi můj (neinfikovaný) syn dá do poštovní schránky.
Táhne se to a táhne...
Pořád doufám, že se to po týdnu nebo třeba po deseti dnech zlepší, ale ne. Virus se ve mně zabydlel a šetří si mě, abych vydržela v tomhle stavu dlouho. Zmůžu se sotva na to, abych se podívala do počítače na maily, pak ležím na gauči a půlku dne vždycky prospím. V noci se vždycky hrozně potím. Pořád nonstop kašlu a jsem jako mátoha.
Odpoledne mívám záchvaty třesavky, kdy se nemůžu zahřát. Nemám náhodou taky teplotu? Přijdu na to, že můj teploměr nefunguje (je starý asi sto let a nedá se sklepat pod 36,5 stupně, ani nikdy nevyšplhá nad tuto hodnotu). Objednávám si on-line nový teploměr, ale ten taky nefunguje – nelze ho sklepat. Ověřuju to se synem, kterému nechávám teploměr otřený dezinfekcí v poštovní schránce. Ne. Fakt nejde sklepat. Vyhazuju ho. Syn mi půjčuje fungující teploměr. Díky tomu zjišťuju, že mám přes 38 stupňů. Aha.
S přítelem si pouštíme na počítačích (každý extra) staré české filmy z YouTube. Můj přítel je na tom celkově výrazně líp, a tak navíc i pracuje, což já moc nezvládám.
Po dvou týdnech mi odpolední zvýšené teploty klesají, už je to jen něco přes 37 stupňů. Bolesti hlavy přestávají a kašel je jen záchvatovitý – třeba když mě podráždí studený vzduch. Dokážu sedět dvě tři hodiny u počítače. Čich a chuť se zčásti vracejí.
Ale zase dostávám zničující průjem, virus se mi asi dostal do střev.
Teprve teď po třech týdnech se začínám cítit skoro normálně – jen kapku oslabeně.
Hledání ztraceného času
Najednou mám dojem, že ty tři týdny strašně utekly. Kam se poděly? Je fakt, že nemoc člověku hezky vyčistí hlavu, možná je to svým způsobem podobné módním pobytům ve tmě, kde jste ponecháni sami sobě a svým myšlenkám a přízrakům. Nemoc člověka totálně zpomalí a zpřítomní, řekla bych, že vás dostane do onoho rovněž módního stavu zvaného „mindfulness“.
Co tak slyším, covid už prodělaly spousty lidí z mého okolí, tak by mě zajímalo, jestli většina populace konečně není promořená. Našla jsem odhad z října, že tím prošlo asi půl milionu lidí, současný odhad naznačuje, že by mohlo jít o 1-2 miliony z 10, co v české kotlině máme, jenže to jsou ovšem všechno hauznumera a nikdo to doopravdy neví.
Každopádně se v příštích třech měsících snad nemusím bát infekce. A pak už se snad budu moct objednat na očkování. A covid snad – dejme tomu do léta – přestane rdousit život nás všech. Aspoň v to doufám.
