Prchla jsem před nabídkami, že mě budou léčit antroposofičtí lékaři. Udělala jsem dobře?
Jsem pořád nemocná. Bohužel. V létě mě čeká operace štítné žlázy, ve které mám prý maligní ložisko. Je to vlastně absurdní, jak člověk musí takové věci lékařům věřit, i když si subjektivně připadá naprosto v pořádku.
Při své novinářské práci jsem zrovna v této chvíli (může se to zdát jako řízení osudu) narazila na dvě srdečné, velkorysé, protekční nabídky, abych využila pomoci antroposofických lékařů. Jsou to absolventi normální medicíny, žádní pochybní léčitelé, a jenom by doplňovali moji „oficiální“ léčbu. Zároveň jsem si ale přečetla nějaké antroposofické texty a užasla jsem.
Nad naším fyzickým tělem i mozkem stojí cosi vyššího, čím můžeme tělo i mozek ovládat, jakási duchovní vůle; existuje tělo astrální a tělo éterné, ale co to přesně je, to vysvětlit nedovedu, protože jsem to okamžitě zapomněla, nicméně rostliny mají jen jedno z nich, živočichové obě, a tudíž je blahodárnější jíst rostliny než zvířata. Termín mé operace by se měl určit podle mých biorytmů. - Zpanikařila jsem a antroposofickým lékařům jsem odřekla. Dost se mi ulevilo, ale přece jen ve mně cosi hlodá a nemohu přijít na to, co to je. Pochybnosti, zda bych přece jen neměla jít do téhle nebo nějaké jiné alternativní léčby, protože když to neudělám, budu toho třeba později litovat? To sotva. Už jsem vyzkoušela kineziologii a na vlastní kůži jsem se přesvědčila, že něco takového fakt nepotřebuju. Nejsem tomu schopná věřit a tečka.
Tak snad mě tíží svědomí, že jsem odmítla šlechetnou a altruistickou nabídku pomoci? Ano, něco takového to je, i když je jasné, že antroposofičtí lékaři určitě nepracují zadarmo. Ale bohužel jsem strašně měkká a velmi snadno se dám téměř do čehokoli uvrtat jen proto, abych nezpůsobila zklamání uvrtávající mě osobě. Výsledkem je, že aktivity, do kterých jsem byla uvrtána, nestíhám, k tomu se ještě snažím dělat něco čistě svého, znervózním z toho, připadám si uštvaná, vláčená, neseberealizovaná, a tyto duševní stavy mohly vlastně přispět k tomu, že jsem onemocněla. Pokud tedy nemoci jako rakovina vůbec mají psychické příčiny. To je ovšem klidně možné, protože náš duševní stav zjevně ovlivňuje naši imunitu.
Musím se z toho už konečně poučit a být naprosto otrlá a splachovací vůči tomu, co ode mě jiní lidé očekávají. Zejména pokud to spadá do kategorie nějakého dobra, které mi chtějí prokázat a které mi jako dobro nepřipadá.
