V pohádce od Jana Drdy znamenal smrťák stojící v nohách postele, že se nemocný vyléčí, a bylo celkem jedno, jaká zaříkání a lektvary se k tomu použijí. Naopak smrťák stojící v hlavách postele znamenal, že konec je neodvratný. Naše kultura se z nějakého důvodu nedokáže se smrťákem v čele postele vyrovnat. Naopak, hystericky se mu vzpíráme.
Tento týden jsem navštívila tiskovou konferenci na téma "Sdělování závažných diagnóz". Jak přítomný lékař, tak onkopsycholožka (velice vzácná specialistka svého druhu) se shodli na tom, že pacientům se nikdy brát naděje na uzdravení, i kdyby to měla být jen víra v zázrak.
Nechápu, proč zacházení s pacienty stojí na této premise, a mluvím o tom na základě vlastní zkušenosti. Když mi před šesti lety umíral můj téměř osmdesátiletý otec na rakovinu slinivky, byl se svou prognózou podivuhodně vyrovnaný a já jsem to tehdy nechápala, protože všechny moje instinkty zdravého člověka se proti vyhlídce na jistou smrt bouřily. Připadalo mi morbidní, jak pečlivě a do detailu otec řeší otázky kolem dědictví, nebo jak sestavuje seznam adres, kam máme poslat úmrtní oznámení.
O pět let později jsem se mezi onkologickými pacienty ocitla sama. Jednalo se o lymfom (nádorové onemocnění mízních uzlin), který se dnes už v principu dá léčit, ale první diagnóza - protože nádory se objevily ve slinivce a okolí - zněla, že jde o metastázující rakovinu slinivky, což znamenalo stav naprosto neléčitelný. V přesvědčení, že mám pravděpodobně rakovinu slinivky, jsem strávila zhruba měsíc a v té době jsem pochopila, že perspektiva, z jaké se na svoji situaci dívá sám nemocný člověk, je úplně jiná než perspektiva zdravého pozorovatele. Samotnou mě překvapilo, jak odevzdaně takovou situaci člověk může přijmout a smířit se s ní, snad díky tomu, že je zesláblý, beztak se cítí špatně, a tak nespatřuje žádnou velkou výhru v prodlužování tohoto stavu, života, který stejně nemá žádnou kvalitu. Bezděky jsem se začala chovat velice podobně jako můj otec: napsala jsem dopis svým dospělým dětem, v němž jsem jim - kromě emotivních výlevů - sdělovala, kde mám jaké dluhy a jaké moje spoření a pojistky kde najdou. Nechyběly ani instrukce o rozeslání oznámení o úmrtí, ovšem e-mailem.
Nevěřím v posmrtný život a pevně doufám, že od okamžiku, kdy umřu, mi už bude všechno jedno. Právě díky tomu mi perspektiva smrti nepřipadá tíživá, ale naopak velice konejšivá. Co mi ale velice naléhavě chybí k úplné vyrovnanosti - a to bych chtěla opravdu zdůraznit - je možnost euthanasie. Možnost vyhnout se ponižujícím úplným koncům, kdy už člověk vůbec nemůže ovlivňovat, co se s ním děje, a pouze a jenom trpí. Jak je vůbec možné, že naše civilizovaná kultura stále ještě dopouští tak necivilizované konce lidských životů? Tohle vlastně není úplně přesné, samozřejmě bych euthanasii nikomu nenutila, ale sama po té možnosti nesmírně toužím. V této chvíli mi nějak zvlášť brzká smrt nehrozí, ale přesto bych už teď byla mnohem klidnější a šťastnější, kdybych věděla, že budu mít v případě potřeby možnost euthanasie po ruce.
Takže pevně doufám, že doktor Kevorkian bude mít mnoho a moho následovatelů a že se euthanasie u nás - snad ještě za mého života - prosadí. Protože pak by smrťák v hlavách postele nenaháněl ani zdaleka takový strach a panický děs, jako je tomu dnes.
