Městečko Bled je údajně největší turistickou atrakcí Slovinska. V devatenáctém století to byly mondénní lázně, což je na místní architektuře ještě znát, později přibyly moderní panelákoidní hotely, ale okolí Bledu pořád bere dech.
Městečko leží na břehu jezera s úžasně malebným ostrůvkem, na kterém stojí kostelík, nad jezerem se na strmém stometrovém útesu tyčí hrádek zvaný Grad, vše je zarámováno zalesněnými kopci a v dálce bílými štíty Julských Alp. Jezero se dá obejít po lázeňských cestách asi za hodinku a celou dobu se člověk kochá neuvěřitelnými scenériemi, vykřikuje „Och!“ a „Ach!“ a snaží se fotit. Během naší návštěvy bohužel pršelo, a tak moje fotky vypadají šedivě, ale procházka kolem jezera měla i tak atmosféru a všude vyrážely celé závěje jarních kytiček, petrklíčů, čemeřic, orsejů a podléšek.
Bylo to vůbec poprvé, co jsem se zúčastnila nějakého kongresu PEN klubu. Jela jsem tam s úžasně aktivní ženou, spisovatelkou, překladatelkou, nakladatelkou a organizátorkou knižního veletrhu v Havlíčkově Brodě Markétou Hejkalovou, která je ke všem svým aktivitám ještě navrch členkou mezinárodního výboru PENu. Účastníků konference mohlo být tak kolem čtyřiceti, což je příjemný počet, který si normální člověk (netrpící tak jako já neschopností pamatovat si obličeje) snadno vštípí do paměti a společensky zvládne. Hned první večer nás přijal ve vedlejším hotelu (ještě o něco luxusnějším než byl náš) na recepci samotný slovinský prezident; po několika proslovech bylo třeba při jednohubkách a sklence vína společensky konverzovat, mísit se s ostatními účastníky a snažit se vést „small talk“, což, jak jsem zjistila, je pro mě příšerně namáhavé, asi jako bych měla dobývat ze země dubové pařezy. Markéta mě sice kdekomu představila, ale vyptávat se se zájmem úplně neznámých intelektuálně se tvářících lidí, odkud jsou, jakou měli cestu a zda jsou tu poprvé, to pro mě bylo fakt náročné.
Příští dny už jsem se cítila o něco líp a zapamatovala jsem si aspoň ty nejvýraznější účastníky, tedy především nebělochy: malinkého vietnamského exulanta, který statečně bojoval proti komunistům, pak ho zajali, on jim utekl a od té doby žije v Kalifornii, naopak mimořádně vysokého Ujgura, který upozorňoval na problémy svého národa a Tibetu, a ruskou Kazašku, se kterou jsem se bavila zvláštní směsí angličtiny a ruštiny. Taky jsem se vytrvale plížila za skupinkami Francouzů, Švýcarů a Portugalců, konverzujících francouzsky, a odposlouchávala, jak se baví, jelikož se momentálně snažím vylepšovat si svoji franštinu. Největší potíže mi dělalo rozeznávat od sebe jednotlivé Slovince, kterých tu bylo nejvíc, a různé příslušníky středomořských a balkánských národů. Tudíž moje neschopnost zapamatovat si lidi vyústila v příšerný trapas: celou konferenci zahajoval a její první část moderoval Slovinec Tone Peršak, šedovlasý usměvavý mužík, a zároveň se první den jednalo o právu Makedonie na sebepojmenování (Řecko totiž v mezinárodním společenství trvá na tom, aby se Makedonie nejmenovala Makedonie, ale Bývalá jugoslávská republika Makedonie, což je absurdní – důvodem, respektive záminkou pro tuto buzeraci je to, že Řekové používají název Makedonie pro severní část své země) – no a Makedonec, který s touto záležitostí přišel, byl z mého hlediska k nerozeznání podobný Peršakovi a zároveň asi pěti dalším drobnějším šedovlasým účastníkům konference. Poslední den u oběda jsem netušila, proti komu zrovna sedím a s kým mám tedy vést zmiňovaný „small talk“, je to ten Makedonec? říkala jsem si, a tak jsem se ho s klidem zeptala „Where are you from?“ – ale jako na potvoru to byl samotný Peršak. Příšerně se vytřeštil: „Who? ME???“ – jelikož právem očekával, že ho všichni znají. Ach jo! Ve snaze to napravit jsem se ho zeptala, zda patří k zakladatelům této akce, a on odvětil, že to ani nemůže, protože přece jde již o 42. konferenci PENu v Bledu. Ach jo! To jsem přece věděla, vždyť to bylo všude napsáno!!!
Kromě toho, že jsem Peršakovi asi utkvěla jako úplně retardovaná osoba, byl ale pobyt velmi příjemný. Naše dny zahajovalo plavání v termálním bazénu s vyhlídkou na jezero a hrad, následovaly panely, kde se hovořilo o různých aspektech globalizace slovinsky, anglicky, francouzsky, teoreticky, poeticky, věcně i emocionálně, a večer byla vždy nějaká recepce, buď u starosty Lublaně, nebo na hradě Bogenšperk, kde žil někdy v 17. století slovinský šlechtic Valvasor, velký polyhistor, který rozsahem své činnosti může soupeřit s naším Járou da Cimrmanem, a před recepcí nám vždy hráli nějakou barokní hudbu. Hvězdou konference byl šíleně slavný sedmdesátník, albánský spisovatel Ismail Kadaré. Přiznávám, že jsem jeho jméno vůbec neznala. Kupodivu dokázal nějak vyjít i s diktátorem Enverem Hodžou a přitom psát metaforické knihy beroucí si na mušku totalitu, teprve od roku 1990 žije ve Francii.
Na konferenci propukl i maďarsko-slovenský konflikt, ovšem bylo to na jednání mírového výboru, na které jsem naštěstí nemusela chodit a místo toho jsem vyšplhala nahoru na Grad. Mezi účastníky byli dva slovenští kolegové a dva maďarští spisovatelé, ale všichni čtyři by byli naprosto v pohodě, nebýt Maďarky Ersébet, která začala vytrvale a velmi rozhořčeně šít do slovenského jazykového zákona, podle kterého má být na úřadech, v restauracích a podobně všechno napsáno slovensky a pak teprve v dalších jazycích, což mi nepřipadá nijak strašně diskriminační, ale Ersébet tím byla zcela zdrcená, bouřila se proti tomu i v kuloárech a působila všeobecnou nepohodu.
Jelikož slovinština vypadá v psané podobě srozumitelně, nevzala jsem si sluchátka s tlumočením, ale zjistila jsem, že v mluvené slovinštině se člověk ztratí. Kuchyně byla príma, v hotelu i na recepcích byla vždycky bohatá nabídka masíček, třeba i jehněčí pečeně, ryb, místní specialitky jsou zřejmě klobásky a pršut, a samozřejmě skvělé dortíky. Taky nás vzali na turistickou ekofarmu, kde nás hostili domácími sýry a klobásami a kde jsem samozřejmě chtěla vidět zvířátka, a tak nás farmář provedl i kravínem. Na venkově ještě najdete krásné staré dřevěnky, které ale bývají zchátralé, a nové nebo zrekonstruované domy už často tolik stylu nemají a jsou podobné těm našim, jednoduché domky se sedlovými střechami se střídají s podnikatelským barokem, proti našemu venkovu je tu jen víc ozdobných dřevěných staveb v alpském stylu. Domorodci jsou maximálně milí a od sousedního Rakouska se to tu liší asi hlavně nižšími cenami, takže jako turistický cíl můžu Slovinsko určitě doporučit.
