Zajímají mě experimenty s křížením přírodních věd a umění. Proto sleduju aktivity Institutu úzkosti, které zkoumají možnosti, jak by se mohlo umění prolnout s různými „queer“, tedy podivnými, zvláštními a okrajovými oblastmi vědy.
Taky se může stát, že si věda sama nijak „queer“ nepřipadá, ale v novém světle, které na ni umělci vrhnou, se tak začne jevit.
V létě jsme s vnoučkem Felixem absolvovali exkurzi za městskou divočinou, kterou Institut úzkosti pořádal. Hledali jsme zajímavé organismy na brownfieldech kolem Vltavy a na závěr jsme si vyráběli hmyzí masky v nízkoprahovém komunitním centru Jako doma v Libni.
A tenhle pátek jsem se vypravila – již bez vnoučka - na další akci Institutu, přednášku nebinární umělkyně Mary Maggic s tématem Open Source Estrogen. Mary Maggic je původem z Los Angeles, nyní dlouhodobě pobývá ve Vídni. Ve své práci si pohrává s možnostmi biohackingu v oblasti hormonů: při její prezentaci si člověk naplno uvědomí, že žijeme ve světě, kde ženy polykají spoustu hormonální antikoncepce, ta proniká do vody a všichni a stále jsme obklopeni molekulami estrogenů, které na nás nějak působí. Aplikace hormonů je zatím v rukou korporací, ale co kdybychom si nějaké hormony připravili amatérsky sami a ujali se vlády nad svou fyziologií a genderem sami?
Hospodyňky kuchtící estrogen
Na tohle téma nám Mary Maggic promítla roztomilou parafrázi něčeho jako je televizní receptář či Herbář – dvě ženy převádějící domácí izolaci estrogenu z moči v kuchyni. Je to prosté - přefiltrujete, naabsorbujete, vysušíte a nakonec rozpustíte v alkoholu (ginu) – a můžete to popíjet se svými trans přáteli.
V sobotu po přednášce následovala praktická dílna, kde se to opravdu dělalo, ale tam už jsem nešla – jednak jsme měli zahradnickou brigádu ve školce a jednak u mě hrál určitou roli „yuk faktor“, neboli „fuj faktor“. Zjišťuju, že vůči lidským tělům a jejich produktům mám docela vysokou hladinu štítivosti, což se mi potvrdilo i u dalšího filmu s podobnou tématikou. Ten byl ze Španělska a zobrazoval alternativní komunitu biohackerů a biohackerek, kteří pořádají setkání na téma symbiózy v opuštěné chátrající textilce a dělají například obřad k uctění močové trubice a měchýře, načež izolují laktobacil z vagín a vypěstují si z něj jogurt. Uááá, ten bych tedy nejedla!
Mary Maggic má víc podobných projektů, další s názvem The Molecular Queering Agency pojednává o toxické krajině, kde se stáváme cizinci, odcizenými nebo mimozemšťany (aliens), a zobrazuje oceány naší planety kolonizované molekulárními agens (nebo to jsou agenti?). K tomu se váže další workshop, zahrnující obřad uctívání moči, izolace hormonů a vdechování hormonů předchozích účastníků z kyslíkové masky – izolované hormony fungují jako feromony a jejich pachy či vůně jsou lidmi vnímány velmi individuálně.
Pohrávání s genderem a s plodností
Další film ukazoval, jak se (alespoň v USA) striktně rozlišují novorozenci podle velikosti klitorisu či penisu a podle vzdálenosti mezi řitním otvorem a genitálem, která se obecně se stoupajícími hladinami estrogenů v prostředí u nově narozených snižuje. Budou se hranice mezi oběma pohlavími stále víc rozostřovat? Mary Maggic vytvořila interaktivní program, kde si lidé mají tuto část těla vyfotit a vložit do databáze.
Všechny tyto divy a ještě další můžete spatřit na webu umělkyně, plus ještě něco navíc, třeba tady: https://maggic.ooo/Egstrogen-Farms – najdete film o vaječnících žen i slepic a o geneticky upravených slepicích snášejících vajíčka nabitá estrogeny.
Tenhle průhled do světa kvíření na mě zapůsobil osvěžujícím a současně znepokojivým dojmem. Mám pocit, že umění by mělo dělat přesně tohle - reagovat na podněty prostředí způsobem, který je jim adekvátní, přebírat, zkoumat a třeba převracet naruby jejich jazyk, a dělat to aktivisticky, ale ne zase až politickými proklamacemi – spíš otevírat nové perspektivy, zkoumat, ptát se a pohrávat si úplně s čímkoli. Vlastně nevím, jestli tohle umění je konceptuální (asi ano, protože na diváka působí samotné znepokojivé myšlenky), jestli by se dalo zaškatulkovat jako performance nebo jak, ale celkově mi to připadá hodně trefné. Tedy aspoň v euroamerické kultuře – sama Mary Maggic se zmiňovala, že na umělecké stáži v Indonésii hledala porozumění jen ztěžka...
