Tak jsem teď v září strávila týden u moře na Krétě, což je sice zážitek docela všední (všude tam byly mraky Čechů), ale pro mě to bylo po roce stráveném chozením po doktorech a pobýváním po nemocnicích opravdu úžasné osvěžení.
Kromě všeobecně známých rekvizit, které jsem si dovedla předem představit (jiskřící modrozelené moře, divoké skály, exotická květena, balkánsko-blízkovýchodní kuchyně), mě zaujalo taky pár jevů, které jsem pro sebe teprve tady objevila.
Začnu hned několik tisíc let starým mínojským palácem v Knossu. „To ani nestojí za to,“ říkali mi známí, „nic tam není.“ Opravdu jsou tam vlastně jen základy kamenného bludiště, ovšem tak obrovské, že se nad nimi tají dech. A k tomu výsledky snažení archeologa Evanse, který tu něco ubral, tu něco přidal – a to kousky budov z betonu a sádry, vyzdobené dobovými červenými sloupy a freskami – za což ho vyloučili z archeologické komory. Osobně nemám „silný názor“ na to, jestli je tohle dostavování památek podle vlastní fantazie správné, důležité asi je, aby to člověk bral s rezervou, to jest jako projev té kultury, která dostavbu provedla. Když jsem se sama pokoušela spekulovat o funkcích různých prostorů v paláci, vyšlo mi z toho, že se Evans pravděpodobně mýlil. Tak například zdobná sloupová schodiště vedoucí do šachet pod úrovní země označil za očistné lázně, ačkoli do nich (na rozdíl od ostatních prostorů paláce) nebyl zavedený vodovod a kanalizace. Divné, ne? Ale co by ty šachty mohly znamenat? Skladiště to evidentně nebyla...
Pak mě na Krétě – jakožto milovnici koček – samozřejmě zaujalo místní kočičstvo. V přímořském letovisku, kde jsem pobývala, se kolem domů tu a tam vynořila nějaká kočka, na naše poměry zakrslá a podvyživená, připomínající spíš kotě, ale často s nalitými mléčnými žlazami prozrazujícími, že někde ukrývá hladové potomstvo. Nervově jsem to nevydržela, každý večer jsem koupila balíček zvící asi dvaceti deka šunky a chodila jsem kočky krmit. Bylo znát, že na to vůbec nejsou zvyklé, takové ty polodivoké utekly, jakmile jsem začala něco vyndávat z batohu, a jen ty domácí, patřící k nějakému domu, se daly nakrmit. Pak šunku hladově hltaly, jako by takovou pochoutku v životě neviděly. (Tohle jsem toužila názorně předvést svým dvěma zmlsaným kočičím potvůrkám, které mám doma.) Je zřejmé, že náš postoj ke kočkám – ty domácí rozmazlovat a ty toulavé pochytat, veterinárně ošetřit, kastrovat a umístit v útulcích – do Řecka naprosto nedorazil a je otázkou, zda kdy dorazí.
No a další a velmi příjemná věc je, že jste-li žena středního věku bez mužského doprovodu, v Řecku – stejně jako v Bulharsku – se vůbec nemusíte bát obtěžování místními muži. Na rozdíl třeba od jižní Itálie, kde vás muži naprosto nenechají na pokoji, a nezáleží vůbec na tom, jak vypadáte a jak se chováte – žena nepatřící viditelně k nějakému muži je pro ně prostě výzva, na kterou nemohou nereagovat. Nebo na rozdíl do Egypta, kde ale místní muži patrně od „bohatých a prostopášných zápaďaček“ očekávají nějaký profit.
Navíc jsem se dozvěděla, že když v doprovodu muže jste, pak se Řekové baví pouze s ním a vás ignorují: pokládalo by se za nezdvořilé, kdyby mluvili s cizí ženou, nebo se jí podívali do očí. Tohle může být pozůstatek turecké okupace, i když by to Řekové neradi slyšeli. Nebo v tom má prsty pravoslavné náboženství: rozdíl proti katolické Itálii je totiž do očí bijící.
