- Napište nám
- Kontakty
- Reklama
- VOP
- Osobní údaje
- Nastavení soukromí
- Cookies
- AV služby
- Kariéra
- Předplatné MF DNES
Den, kdy jsem tenhle výlet podnikla, byl pro mě od rána docela dramatický. Nebo řekněme emocionálně náročný. Ráno jsem vyjela po vedlejších silničkách od Jindřichova Hradce – a najednou mi přes cestu přeběhla srnka. Jé, to je hezké! radovala jsem se. Jenomže když jsem se přiblížila k místu, kde jsem srnku zahlédla, vletěla mi přímo pod auto druhá. Myslím, že to byl odrostlejší kolouch (soudě z bílých flíčků v srsti) a ta první srnka byla nejspíš jeho matka.
Dupla jsem na brzdy, ale nebylo to už nic platné. Ten šok! Vystoupila jsem a šla jsem se podívat, co se přesně stalo. Na silnici jsem našla odštípnutou SPZku a pod předním nárazníkem ležící srnku, která se ještě slabě pohybovala. Zpanikařila jsem a hned jsem volala 112, aniž mi bylo jasné, co vlastně chci – snad aby srnku přijeli resuscitovat? Vtom jel naproti mně autobus, řidič zastavil a vybídl mě, abych mu srnku posunula pod kola, že jí přejede hlavu – to bylo vlastně rozumné, ale nedokázala jsem na ni sáhnout, a kromě toho mě zrovna přepojili na policii. Srnka sebou prudce zaškubala a pak definitivně zplihla. Autobus odjel. Policisty zajímalo jen to, jestli mám pojištění na škodu způsobenou zvěří – jenže jediná škoda byla ta odloupnutá SPZka, takže vůbec nestálo za to řešit pojištění. Policisté tedy řekli, že to oznámí myslivcům, srnka se nehýbala, tak jsem jela dál… ale dost v šoku a vynervovaná, nikdy jsem nic tak velkého nezabila a bála jsem se, co mě ještě potká.
Jak jsem se blížila vedlejšími silničkami k Červené Lhotě, všude jsem viděla spoustu vyvrácených nebo polámaných stromů; pokud zasahovaly do silnice, byly označeny červenobílými bezpečnostními páskami . Pozůstatek nedávné vichřice. Takhle na sebe upozorňují klimatické změny a varovně zvedají prst.
Ochutnávka života poslední šlechty
Zámek byl tak nějak jiný, než jsem si ho pamatovala. Pokladna se z průjezdu přestěhovala ven, až za most přes příkop, rybník obklopující stavbu a dodávající jí na malebnosti je momentálně vypuštěný kvůli problémům s hrází. Prohlídkové okruhy jsou hned tři a já jsem se vydala na obhlídku toho, kde jsme před léty působily my. Ano, všechno zase začínalo nazutím papučí, a to na stejném místě chodby nad schodištěm! Interiéry ale vypadaly jinak, teď jsou plné nábytku a zařízené co nejvíc tak, jako by v nich ještě žili poslední majitelé. Mám dojem, že to je kurátorská linie, po které se vydalo hodně zámků. Za mého působení koncem 70. let byly pokoje mnohem prázdnější a o osudech posledních majitelů, kteří tu žili ještě za války, se myslím nemluvilo vůbec. Všechny ty věci zřejmě přežily někde v depozitáři! Pár kousků jsem ale poznala, třeba vykládané sekretáře, cínové nádobí nebo některé obrazy.
Také výklad průvodkyně byl takový neformálnější, až rozverný a bodrý – my jsme se podle předepsaného textu snažily lidem nutit různá nudná fakta z historie o tom, kteří pánové kdy zámek vlastnili, což návštěvníci stejně nevnímají, nebo to okamžitě zapomenou. Padesát minut prohlídky tudíž uteklo jako nic.
Naše duše před pětačtyřiceti lety
Samozřejmě se mi vybavovala atmosféra, v jaké jsme my průvodkyně tehdy na zámku žily. Na prázdniny se sem přijímaly výhradně dívky – vlastně to byla genderová diskriminace, ale to nikdo neřešil. Většina lidí vzpomíná na dobu, kdy jim bylo dvacet nebo něco přes dvacet, velmi pěkně. Já moc růžové vzpomínky nemám – naopak bych řekla, že se mnou něco neustále cloumalo, a zdaleka to nebylo jen hledání nějaké životní lásky, partnera – spíš i pochybnosti o mém údělu tady na světě, o tom, co se ode mě čeká, a bylo v tom i ironicky hořké konstatování, že svět a život se v reálu velmi, velmi liší od proklamovaných modelů a fasád vystavovaných navenek. A tím zdaleka nemyslím jen tehdejší socialistické fráze a „život ve lži“. Cítila jsem se dost podobně jako Sylvia Plath, jak to popsala v románu Pod skleněným zvonem. Ve srovnání s tím jsem už dnes neotřesitelně vyrovnaná a o stav duševní pohody mě připraví máloco – požehnané stáří!
Hlavní průvodkyně čili kastelánka, která žila na zámku celoročně, Eva V., určitě snila o budoucnosti velmi romanticky. Její další život byl takový rozervaný a dramatický, jak se sluší na prokletou básnířku nebo nepochopenou spisovatelku. Střídala zaměstnání, chtěla se „ušpinit od života“ a poznat nejrůznější, i podřadnější manuální práce a lidičky, kteří se motají na okraji společnosti… a vlastně nikdy nezačala žít usedle, jak to bývá běžné. I její nedávná smrt byla dramatická – uhořením.
To průvodcování nám připadalo jako báječně exkluzivní prázdninová brigáda. Bydlely jsme na zámku v přízemí (dnes jsou tam asi kanceláře), a samozřejmě nás zajímali kluci, kteří se tam objevovali nejčastěji v partách trempíků a se kterými jsme chodily do hospody...
A okolí zámku bylo prosté dnešních stánků se suvenýry, kiosků a restaurací, a bylo takové ošuntělejší, i když zámek sám byl načinčaný a návštěvnice středního věku obvykle nejvíc ze všeho oceňovaly, jak je vzorně naklizený… my průvodkyně jsme měly od správce pana Paulíka nařízeno sbírat špačky cigaret na nádvoří a na mostě… ostatně pan Paulík (myslím, že je to pořád on) má dnes v domku u zámku galerii.
Pročítám své deníčky a mám pocit, že jsou psány s ohromnou vervou – jako by mě to všechno strašně bavilo… okopíruju pár úryvků.
Červená Lhota 1976
Co tady ve volném čase podnikáme:
Společenský život rovná se hospoda u Průšů v Jižné. Jiřina tam nechodí, protože nebydlí s námi na zámku a má tady svého policistu Pepíka, se kterým si vystačí. Ria tam nechodí taky, neboť nesnáší hospodský pach a večer se musí učit a psát dopisy svému Milanovi. Poprvé jsme tam tedy šly ve složení já – Markéta – Rena – Maruška. Bavily jsme se tam s jakýmisi studenty z Hradce. Zábava s JAKÝMIKOLI hochy v tomto složení vypadá tak, že jeden z hochů bere na Renu a tiše se s ní baví a my s Markétou halasíme, smějeme se a žvaníme s těmi ostatními. Takže z těch dvou studentů z Hradce jeden bral na Renu a tiše se s ní bavil a ten druhý hlasně žvanil se mnou a s Markétou. Maruška pochopitelně mlčela a usmívala se.
Pak přijeli Tišnováci. Z té party, co u mě byla v říjnu na třídením permanentním mejdanu, tady byli jenom dva: Pavel a Habe. Ten nejukecanější, Jožan, zůstal doma s manželkou. Dohromady těch lidí bylo ovšem asi patnáct, z toho asi třetina dívek.
První večer u Průšů proběhl tak, že my s Markétou jsme halasně žvanily s Pavlem na téma jeho nového rezavého plnovousu; také jsme halasně zapisovaly do sešitu plků, který v té společnosti koloval. Já jsem tam napsala například tohle: „MARKÉTA EŠTĚ NEBYLA ČŮRAT. JAK TO? ASI MÁ MÁLO VYPITO.“ Rena k tomu připsala: „Eva našla sílu v pívu.“ Nebo Markéta: „PAVEL SE NEZPÍJÍ DO NĚMOTY, ALE DO ŘEVU.“
Odešly jsme brzy, protože v té společnosti – a to už jsem pozorovala v Praze – nebyl nikdo schopen pronést jedinou souvislou větu. Ani zpívat souvislé, celé písničky. S výjimkou krásné trojhlasé hymny „Ó pozdraven buď krígl náš, á-á-á-ámen.“ Krígl je brněnsky půllitr.
Maruška měla s sebou skvělého společníka: návštěvníka zámku, na první pohled slizkého třiceti-čtyřicetiletého chlapa, který ji po prohlídce požádal, jestli by neměla večer čas říct mu něco o průvodcovské práci; Marušku vůbec nenapadlo, že by tím takový – podle ní – dědek mohl myslet i něco jiného, a upadla tak do jeho osidel. Tedy vlastně neupadla, ale dostala se do situace, kdy se ho nemohla zbavit.
Další den se holky u pokladny skamarádily se dvěma zakřiknutými techniky. To bylo tak: v okénku se zjevily dva podivné obličeje, jeden dlouhý a smutný, se středověkým účesem, druhý s neobyčejně silnými brýlemi. Hlas prvního člověka bych chraplavý, ochuzený o hlásku „ř“ a částečně i „r“, o druhém člověku jsem se zpočátku domnívala, že mluví schválně komicky dementním tónem, ale pak jsem pochopila, že je to jeho normální projev.
Po delším dohadování, jestli si u nás můžou schovat kytaru, na nich Markéta s Renou začaly vehementně vymáhat zahrání aspoň jedné písně. Ačkoli zřejmě použily veškerého svého šarmu, stydliví technici se nedali obloudit; jenom mlhavě přislíbili, že by snad večer něco zahráli v hospodě.
A tak se večer sešly u dlouhatánského stolu tři party: na jednom konci seděli Tišnováci, na druhém technici, kteří se záhadným způsobem rozrostli na tři, a mezi nimi my: já, Markéta, Rena a tentokrát Iva. Zazpívaly jsme píseň, kterou jsme složily: krásně dementní text o pěstiteli-mičurinci, který vypěstoval na jabloni hrušky a pak umřel, bacen hruškou do hlavy.
Současně jsme ještě stihly halasně žvanit se dvěma techniky, zatímco třetí z nich se tiše bavil s Renou. Markéta řekla technikům, že když se stydí hrát i v hospodě, tak že je my dívky zavedeme na seník za vesnici a tam nám snad zahrají. Tak mi tedy nezbylo než odejít s dívkami a nesmělými techniky na seník.
Když jsme tam dorazili, začal technik se středověkým účesem hrát na kytaru a zpívat. Postrádalo to hlásky „ř“ a „r“ a ve vyšších tóninách kvílel a smrtelně chroptěl. Bylo to špatné, byť dojemně procítěné. Nenápadně jsem sledovala čas a jemně a vytrvale jsem působila ve směru návratu do zámku v rozumnou dobu.
Konečně jeden z techniků usnul a druzí dva nás šli doprovodit. Jeden z nich se tiše bavil s Renou, my s Markétou jsme halasně žvanily s tím druhým. Cestou jsem se stavila ve výčepu pro sirky: tu nastala trapná situace, neboť jsem si uvědomila, že mám na svetru vzadu silnou vrstvu nachytané slámy. Couvala jsem tedy z výčepu pozpátku, což muselo být velice efektní.
Další články autora |
Správné finanční návyky a dovednosti vznikají právě v dětství. Mnoho dětí je přijímá přirozeně od svých rodičů, kteří jsou pro děti velkým vzorem....