Donedávna jsem moc dobře nechápala, proč se lidé v pokročilém věku vrhají na všelijaké kurzy a studia, aniž by jim nově nabyté znalosti přinesly nějakou změnu v kariéře, nebo jakoukoli zřejmou výhodu – snad kromě tréninku pro chátrající paměť. Teď to chápu, protože jsem k tomu sama dozrála. Světe div se, učení samo o sobě může přinášet radost!
Někdy v roce 1964 mě rodiče přihlásili do základní školy s rozšířeným vyučováním jazyků. Když otec zjistil, že nabízejí francouzštinu a němčinu, ale nikoli angličtinu, prý se strašně rozčílil. Ale mělo to svůj důvod: angličtina byla jazykem výhradně kapitalistickým, kdežto německy mluvili naši lidovědemokratičtí sousedé z NDR, „hodní“ Němci (na rozdíl od „zlých“ Němců, kteří tehdy všichni bydleli v NSR), a francouzsky jste se zase domluvili v řadě afrických států, jejichž lid zjevně pochopil, že jeho místo je v táboře míru a socialismu.
Rodiče se tedy museli smířit s tím, že mi angličtinu budou i nadále vtloukat do hlavy sami, a vybrali franštinu – němčina byla tehdy ještě pociťována jako jazyk okupantů. A tak jsem se během devítiletky prokousala základy tohoto jazyka. Tehdy jsem vůbec nechápala věci v kontextu a nepřišlo mi, že by to byl jazyk jakkoli krásný, ani jsem netušila, že se za ním skrývá kultura, která samu sebe pokládá za nejvyspělejší a necivilizovanější na světě. Všimla jsem si tak nejvýš toho, že má dost protivnou a záludnou mluvnici.
Okamžitě po skončení devítiletky jsem veškerou franštinu úspěšně zapomněla a až do roku 89 jsem ji ani jednou nepoužila. Vlastně jedinkrát ano – když jsem četla Vojnu a mír, nemusela jsem hledat vzadu ve vysvětlivkách, co ty francouzské dialogy znamenají. Počátkem devadesátých let jsem se konečně dostala do Francie a strašně se mi tam zalíbilo, hlavně mě okouzlil charakteristický hedonismus Francouzů, schopnost vychutnávat si život, kterou tam úplně cítíte ve vzduchu. Zařadila jsem se mezi frankofily, ale své frankofilství jsem prozatím zasunula někam do pozadí mozku, protože jsem byla zavalená jinou agendou.
Pak jsem začala žít se svým současným přítelem, který vyrostl v Anglii, a s překvapením jsem zjistila, že Angličané cítí vůči Francouzům kolektivní nedůvěru a despekt: byl vychován tak, že Francouze automaticky neoznačí jinak než „žabožrouti“ a je přesvědčen, že jakmile by ve Francii promluvil anglicky, nebo francouzsky s anglickým přízvukem, okamžitě by mu někdo vrazil kudlu do zad. Francouzi jsou podle něj ješitní nafoukanci, kteří nechtějí uznat, že nejpokročilejší a nejcivilizovanější národ na světě jsou samozřejmě Angličané. Nevím přesně proč, ale fakt nejsem anglofilka a v téhle konfrontaci jsem si jen potvrdila, na čí straně stojím.
Takže teď, když jsem se přihlásila na kurz do Francouzského institutu, si pokaždé při odchodu na lekci vyslechnu zavrčení: „Zase jdeš k těm žabožroutům?“
Samozřejmě je to celé na úrovni hry. Asi jako když se mi někdo zmíní, že je katolík, a já se zatvářím odpudivě a zeptám se, jestli se nebojí zaplétat se s tak nebezpečnou fundamentalistickou sektou.
A to učení samo je super. Pocit, když si člověk připomíná věci, které dávno zapomněl, je hrozně příjemný. Asi jako když jste zanedbávali určité skupiny svalů a pak přijdete do fitka a začnete je protahovat a procvičovat. A zaplavuje vás přitom úleva a euforie. Tedy samozřejmě jen tak dlouho, dokud vás po větším počtu cviků nezačne bolet celé tělo.
