Jen milovníci koček pochopí, jak jsem nadšená. Máme dvě nová koťátka, Mokoš
a Černoboga alias Černobyla alias Černovouska.
Souhrnně oběma koťátkům říkáme řádidla. Zrovna dnes ráno mi Černobog s Mokoší rozbili keramický květináč, během uplynulého týdne zlikvidovali několik pokojových květin, záclony a osušku, navíc všechno, co se kde povaluje, okamžitě shodí na zem a odpálkují pod skříň. Naše důstojná desetiletá kočka Sofinka je z nich celá vynervovaná a snaží se před nimi ukrývat. Přes to všechno jsou prostě k sežrání!
Když jsme v únoru přišli o kočku Grušenku, můj přítel Cyril i zbylá kočka Sofinka byli jednoznačně toho názoru, že žádnou další kočku nepotřebujeme. Sofinka se tvářila dokonale šťastně a dokonce bych řekla triumfálně, jako suverénní vládkyně domácnosti. „Na tohle čekala celý svůj život, deset let,“ prohlašoval Cyril, „to jí nemůžeš udělat, abys přitáhla domů další kočku!“
Dala jsem se přehlasovat a novou kočku jsem nepořizovala, i když jsem v hloubi duše cítila, že mi jedna kočka nestačí. Několik nabídek jsem dokonce odmítla, přestože mi to kapku trhalo srdce. Pak ale můj syn Honza přišel s tím, že rodiče jeho dívky mají koťátka a že je utopí, jestli si je nevezmu. „Nenecháme se citově vydírat,“ prohlásila jsem, „ať dají inzerát do Annonce.“ Honzík poznamenal něco v tom smyslu, že mi tedy koťátka rovnou přivezou, až přijdou v neděli na oběd, ale myslela jsem, že si dělá legraci.
Jenže nedělal.
Předminulý víkend opravdu Honzík a Ivanka dorazili na oběd s papundeklovou krabicí, z níž vyvaleně koukaly dva kočičí obličejíčky. Okamžitě jsem roztála (tohle jsem četla i v nějaké anglické příručce o kočkách – jakmile uvidíte jejich obličejíky, „their little faces“, jste ztraceni, jediná možnost je se na ně vůbec nedívat) a prohlásila jsem, že je chci a hotovo. Je to silnější než já, jsem prostě polykočkní, obdobně jako někteří muslimové jsou polygamní. Musím říct, že i na Cyrila efekt kočičích obličejíků trochu zapůsobil, a tak postupně vyměkl a dokonce právě on koťátka pojmenoval. Prohlásil, že černý kocourek vypadá jako staroslovanský bůh Černobog (což je pravda, má výraz jako malý démoník, i když přiléhavější vzhledem k jeho ničivosti se mi zdá Černobyl), a tak musela i kočička dostat jméno podle staroslovanské bohyně – nejlepší nám připadala Mokoš, což je vlastně Matka Země. V pondělí už Cyril vyrazil nakoupit koťátkům výběr speciálních konzerviček a mléčných výrobků.
Jediný, koho koťátka nenadchla, je podle očekávání Sofinka. Ti odporní haranti jsou všude (doslova na všech místech bytu současně jako známá Schroedingerova kočka) a ještě za ní dolejzají, protože jim připomíná jejich mourovatou maminku. Syčí na ně a drží si od nich odstup. Je mi jí líto, ale jak už jsem řekla, prostě si nemůžu pomoct.
Z toho všeho plyne poučení, že když chcete udat koťata, musíte je zájemci brutálně vnutit. Tedy – samozřejmě to musí být milovník koček a nesmí být imunní vůči efektu kočičích obličejíků. Mimochodem, moje sousedka má tři krásné černé čtyřměsíční kocourky, které nemůže udat. Nechcete je?
