Máte právě dost anonymity velkoměsta a srtýská se vám po sousedech, kteří komentují a posuzují vaše sebemenší hnutí? Jednoduchá pomoc: pořiďte si zahrádku v kolonii.
Koncem loňského roku se mi podařilo získat (tedy propůjčit si od základní organizace Svazu zahrádkářů) zahrádku v kolonii. Několik let předtím na ni nikdo ani nesáhl, takže byla pořádně zanedbaná, ale z toho jsem měla právě radost: nic mi nezvýší hladinu endorfinů víc než si pořádně zakopat krumpáčem, zařezat pilou nebo zarýt rýčem. Zahrádku jsem na jaře začala čistit a proměňovat v přírodní zahradu svých snů, ale právě v nejlepším jsem musela na celý květen odjet na literární stipendium do severního Německa.
Tam jsem během pobytu v Brémách pociťovala zahrádkářský absťák, a tak mi moji hostitelé zapůjčili svoji zahrádku v tamější kolonii, na které nebyli už asi dva roky a která byla také velmi pěkně zarostlá.
Musím podotknout, že kultura zahrádkářských kolonií je v Německu úžasně rozvinutá. Kdo by si snad myslel, že jde o zastaralé, dávno přežilé hyzdění urbánní krajiny, byl by v Německu rychle vyveden z omylu. Nejde vůbec o relikty socialistického kutilství, které je třeba v rámci pokroku zlikvidovat a změnit ve veřejnou parkovou zeleň, nebo ještě lépe přihrát developerům. Naopak, často najdete zahrádkářskou kolonii přímo v centru města. Jen je přístupnější veřejnosti, než bývá zvykem u nás, a připomíná spíše chatovou osadu. Vedou jí ulice, které mají svá jména, a kdokoli se tam může procházet nebo jezdit na kole a kochat se barevnou nádherou, kterou si idé v zahrádkách pěstují. Je tedy pravda, že estetický dojem ze zahrádek je lepší než u nás, kde se můžeme setkat s rezavými polorozpadlými ploty, někdy vylepšenými ostnatým drátem, a v zahrádkách se skladují „do foroty“ a „pro strýčka Příhodu“ všemožná stará prkna, cihly, oprýskané vany a podobně.
Moji brémští hostitelé jsou majiteli své zahrádky a díky tomu nejsou vázáni žádnými pravidly, jak se o ni starat, ale kdyby měli zahrádku jen pronajatou, museli by se podřizovat pravidlům daleko přísnějším, než jsou obvyklá u nás v Čechách. Pronajaté zahrádky v koloniích musí nejen být ve vzorném pořádku (a v německých poměrech to znamená v opravdu vzorném), ale musí se třeba dodržet podíl plochy trávníku, květin a podobně. Na svoji zahrádku tedy moji hostitelé už raději vůbec nechodili, aby se nevystavovali výčitkám sousedů. Na mé prosby mi svěřili klíč a půjčili kolo, a tak jsem několik odpolední věnovala oblíbené místní zábavě – dojížděla jsem na kole na zahrádku a pracovala na ní. Odhalila jsem cestičky a vyprostila ze zajetí kopřiv kvetoucí rododendrony, kosatce a aromatické bylinky a výsledek mě už docela uspokojoval, ovšem ve srovnání s okolními zahrádkami to pořád vypadalo jako šílená divočina. Sousedy zaujalo, že se na pozemku něco děje, a přes plot mě oslovila nějaká mladá paní s dítětem na ruce. Informovala jsem ji, že mluvím pouze anglicky. Možná to bylo lepší, protože se pak omezila na jednoduché konstatování, že ta zahrádka bývala velice hezká, takže je dobře, že na ní zase někdo pracuje. Vypadalo to, že život na zahrádkách je tady ostře sledovaný.
Po návratu jsem se vrhla na svoji pražskou zahrádku, která pochopitelně po měsíci připomínala džungli. Vykopávat náletové trnky a jasany, čistit cestičky od rozbujelého zlatobýlu a pampelišek, sekat trávu… spousta práce, i když hrozně příjemné, ale stíhat se to nedalo. Od výboru naší základní organizace jsem dostala dva černé puntíky! To je dost špatné, horší už jsou jenom tři černé puntíky. Trávím teď tedy na zahrádce stále víc času a pochopila jsem, jak velice bedlivě jste přitom sledováni. Sousedi komentují úplně všechno, od stavu vašich záhonů přes vaši zásadu nepoužívat herbicidy (z jejich hlediska velmi výstřední) až po řez vašich stromů a keřů. Zvlášť pan H. má ve zvyku hustit o síle asi tak devadesáti decibelů úplně do každého člena kolonie monolog složený ze svých oblíbených manter: „To na to musíte vlítnout! A makat na tom od rána do večera! Aby když někdo půjde kolem, tak aby si řek: no, tady na tý zahradě se pracuje! A ne aby tady byl bordel!“ – Makání v pojetí pana H. už není příjemná relaxační činnost a báječná fyzická námaha, o kterou si tělo spontánně říká, a navíc tvořivá zábava, protože vám pod rukama vzniká něco hezkého, realizace vašich představ – ne, je to čirá dřina, závazek a povinnost. Pan H. si je jistý, že všichni by se na svých zahrádkách raději flákali, váleli se na lehátkách, civěli do nebe a pokuřovali, a nikomu se pracovat nechce; bez nátlaku to nejde a on je tedy musí přimět k disciplíně. Myslím, že pan H. je možná bývalý trenér boxerů nebo fotbalistů – trenéři mají přesně tenhle slovník, na který jsem byla od dětství alergická: „Makej! Makej! Tak dělej! Srabe! Neflákat se!“ a tak dále. Přesně kvůli tomuhle jsem odjakživa nesnášela provozování jakéhokoli sportu.
Musím podotknout, že sama taky toužím po krásné zahrádce a snažím se ji postupně vytvářet, jak to jen jde. Ovšem tuším, že představa pana H. o kráse (holá půda, rostliny vojensky seřazené a mezi nimi sádrové a umělohmotné sošky nejrůznějších bytostí od srnců po trpaslíky) se dosti liší od představy mé (žádná holá půda, souvislý porost a v něm množství domácích rostlin, které u nás najdete i ve volné přírodě). Takže bude ještě napínavé, jak tohle dopadne. Budu vyloučena pro neplnění zahrádkářských povinností?
Nicméně musím říct, že v tom sousedském hledění si do talíře je něco nostalgicky milého a připomínajícího zapadlou vísku, kde náplň volného času obyvatel tvoří sledování a komentování sousedů. Jelikož své sousedy v okolí bydliště neznám vůbec, je to vlastně osvěžující změna. Jen se bojím, že jsem v tomhle prostředí docela za exota.
