Kniha Magdaleny Vožické Jak přežít konec civilizace – už dávno beznadějně rozebraná – nyní vychází podruhé v rozšířené a aktualizované podobě. Není tak pochmurná, jak by se podle názvu mohlo zdát!
Ve skutečnosti vás kniha uvede do celkem přívětivého a útulného světa – i když, pravda, naplněného tvrdou prací – našich prababiček a pradědečků, kteří si museli většinu jídla vyprodukovat v malém domácím hospodářství sami a celkově žili velmi úsporně a skromně. Dnes se o takový způsob života – daleko zdravější než je ten většinový – zajímáme i v případě, že se žádné pohromy neobáváme. Blíž to popisuju ve svém blogu z roku 2016, který se týká prvního vydání knihy: https://hauserova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=490751
Ve stínu hrozících katastrof
Kniha má samozřejmě i svoji temnou stránku, je znát, že autorka nad možným koncem civilizace, jak ji známe, hodně přemýšlí. Citlivě předjímá, co a jak by mohlo probíhat (myslím si, že ji takové noční můry opravdu trápí nebo trápily a takhle se s nimi vyrovnává), a provází nás velmi živými a barvitými představami, jak by mohl život „potom“ vypadat.
Naše vize civilizační katastrofy či katastrof se za poslední desetiletí hodně posunuly. Proměnila se především podoba katastrofy, které se obáváme. Už to není ten náhlý konec světa předpověděný podle mayského kalendáře, náraz asteroidu nebo jaderná apokalypsa. Na takovou jedinou obří katastrofu se konečně moc připravovat ani nelze. Spíš si úzkostně domýšlíme, že půjde o pozvolný úpadek či rozklad lidské civilizace. A jde o to, co by mohlo být nejpravděpodobnější příčinou nebo příčinami takového propadu, a jak by to všechno vypadalo.
V posledních desetiletích jsme se obávali především vyčerpání zásob fosilních paliv, následků takzvaného „ropného zlomu“ - bodu, kdy zásob nafty začne citelně ubývat a nastane takzvaný „energetický pokles - energy descent“. Ne že by to dnes úplně přestalo hrozit, ale lidstvo na tento problém zareagovalo svou vynalézavostí a ještě silnějším kořistěním z přírodních zdrojů i za cenu devastace životního prostředí, jako to udělalo už mnohokrát předtím (příkladem může být takzvaná zelená revoluce 60. - 70. let 20. století, kdy si lidé zajistili dostatek potravin, ovšem za drastickou cenu pro planetární ekosystémy).
Před několika lety se na povrch vynořil další problém a lidé ho začali pociťovat doslova na vlastní kůži – ano, jde o hrozbu klimatických změn a všeho, co s sebou už dnes přinášejí a v budoucnosti téměř jistě přinesou. Globální změny klimatu se ve střední Evropě nejpravděpodobněji projeví obdobími ničivého sucha, nebo zas přívalových dešťů a povodní, zvyšováním teplot, odumíráním lesů, mizením vody ze studní… zatímco tam, kde dřív byly subtropy, se rozšíří poušť. Miliony migrantů se vydají na pochod… vypuknou války, nastane ekonomický propad, pak úplný rozklad, chaos, krach bank, peněžního systému, selhání sítí – nebude elektřina, voda, zásobování zbožím...
K těmto vyhlídkám se přidala poslední a nejnovější hrozba, která nás asi všechny zaskočila. Pandemie! Stačí si představit, že by virus zmutoval a zabíjel by podstatné procento infikovaných lidí. Důsledky by byly podobné, snad až na to moře migrantů, které by nás zavalilo – rozpad všech sítí, které udržují v chodu náš život tak, jak jsme zvyklí. Bylo by čím dál důležitější umět se o sebe po všech stránkách postarat.
V čem spočívá soběstačnost
Ocitli bychom se tedy v situaci trosečníků na pustém ostrově. Vlastně ne pustém – zdroje bychom měli kolem sebe, jen se na takový případ předem připravit a umět je využívat. Ale také bychom měli kolem sebe další lidi a ne všichni by byli zrovna vlídní a nápomocní...
Některé své základní potřeby, jako pěstování jídla, bychom zvládli uspokojovat v rámci vlastní domácnosti – tady se hodí všechny ty prababičkovské recepty. Na něco bychom potřebovali součinnost se sousedy, prostě svůj „kmen“ - například kvůli lovu zvířat, větším stavbám, nebo k obraně osady před kořistníky a nájezdníky. Protože kdyby se situace nelepšila, nepřipraveným lidem by nezbylo než rozbíjet výlohy a rabovat obchody – a až by nebylo co loupit, vyrazili by do venkovské krajiny a hledali by jídlo a útočiště tam. I takových věcí se autorka okrajově dotýká a domýšlí to, i když vám přímo neporadí, jaké zbraně si ideálně pořídit. Ale podá vám pomocnou ruku a provede vás krajinou tak těžko představitelné – a zdánlivě tak vzdálené – postkatastrofické budoucnosti.
Magdalena Vožická, Jak přežít konec civilizace aneb Cesta k soběstačnosti, Walden Press 2020
