Na konferenci pořádané Nadací Partnerství jsem se dověděla, jak je to s rozvojem komunitní energetiky u nás, k čemu by byla dobrá a kde to vázne.
Konference, která proběhla v Praze 2. listopadu, byla spojená s vyhlášením výsledků soutěže Adapterra Awards, kde jsou oceňovány nejzajímavější projekty pomáhající s adaptacemi na změny klimatu a s mitigací - tedy snižováním - emisí skleníkových plynů. Jak vystupující, tak účastníci v publiku byli většinou odborníci z ministerstev, obcí, úřadů, firem nebo různých iniciativ, kteří mají tuto problematiku v náplni práce; já se tu pokusím přetlumočit to nejpodstatnější, co jsem se dověděla, ze svého laického pohledu a pro laiky.
Malým objevem pro mě bylo místo konání konference – coworkingové centrum HubHub v paláci Ara, což je vyšší podlaží bývalého obchodního domu Perla. Ale kdo se na něj už dnes pamatuje?
Výhody komunitní energetiky
Předem jsem věděla, že družstevní forma lokálního získávání i spotřebovávání energie, která pak vyjde podstatně levněji, je už dnes běžná například v Rakousku a v Německu. Skupina sousedů si postaví své vlastní zdroje obnovitelné energie (nejčastěji jde o fotovoltaiku, ale může to být mix třeba s bioplynkou, s kogenerací výroby tepla a elektřiny z biomasy, nebo i s hydroelektrárnou či větrnou elektrárnou) a sdílí je, čímž se ušetří hodně peněz. U nás tato řešení zatím legislativa neumožňuje, protože přebytky vyrobené elektřiny se musí standardně prodávat přes síť a nelze je sdílet mezi sousedy levněji.
Především od Martina Adlera z nadace Partnerství jsem se dověděla, že u našich západních sousedů jsou tato řešení už hodně rozšířená, například ve Vídni je v současnosti 30 občanských elektráren. Podílníkem se může stát kdokoli (nemusí tedy například bydlet v domě s instalovanými FV panely). Směrnice EU, na jejímž základě si jiné země vytvořily příslušnou legislativu, byla vydána v roce 2018, ale v ČR ani po čtyřech letech vlastní legislativu (tedy implementaci evropské směrnice) nemáme. MPO slíbilo předložit její návrh letos v září, ale stále se na něj čeká.
Až bude lokální sdílení vyrobené elektřiny konečně umožněno, v ČR budou zřejmě v nejlepší pozici, aby takové projekty rozběhly, obce. Naopak varianta, že by se sousedé nebo obyvatelé jednoho domu domluvili na takovém projektu jaksi „zezdola“, u české veřejnosti tolik oblíbená není.
Jiří Krist z MAS Opavsko ukázal, co mohou obce dělat už dnes: na Opavsku a Bruntálsku založili energetické sdružení obcí Enerkom, kde v obcích za účasti občanů vznikají energetická společenství. Zatím pro tyto účely školí energetické koordinátory, také například využívají elektromobily jako „sociální taxi“. Jak řekl, leccos se dá dělat, pokud budou obce vycházet z toho, že co není zakázáno, to je povoleno. Upozornil také, že na venkově se dosahuje vyššího podílu obnovitelných zdrojů energie daleko snáze nežli ve městech, nejen proto, že je tu víc možností k montování fotovoltaiky v poměru k počtu pbyvatel, ale i proto, že může jít o energetický mix bioplynek, hydroelektráren, kogeneračních jednotek a podobně.
V dalším příspěvku Alexandra Černého z Energetického regulačního úřadu jsme se dověděli, že v současnosti je už možné sdílet elektřinu z fotovoltaiky na obytných domech mezi jednotlivými byty, i když je docela složité, jak se dělit o úspory, které tím vzniknou.
Kudy ještě ven z energetické krize
Martin Sedlák ze Svazu moderní energetiky nás seznámil se sítí energetického poradenství pro domácnosti, které najdete na webu zkrotimeenergie.cz, a upozornil, že se v ČR neúměrně málo rozvíjejí větrné elektrárny, protože jim chybí státní podpora – vida, a já jsem si myslela, že u nás jednoduše málo fouká a smysl by to mělo jen ve vyšších polohách a jen málokde...
Zajímavý námět přinesl Petr Holub z poradenského centra Budovy21: domy by se měly každých 25 let rekonstruovat, což se u nás neděje – frekvence rekonstrukcí je jen asi třetinová. K rekonstrukci patří i zateplení, a když se provede dobře, ušetří i 90 % energie na vytápění.
Další příspěvky ukázaly, jak pestré podoby mohou mít fotovoltaické panely – dají se instalovat místo střešní krytiny, stínit okna budov nebo různé přístřešky ve veřejném prostoru, mohou tvořit obklady fasád nebo být částečně prostupné pro světlo.
A konečně velkým a novým tématem je agrivoltaika. Jde o to, že se mezi pěstované plodiny nebo nad ně umístí fotovoltaické panely a tím se dosáhne někdy dokonce i lepších podmínek pro rostliny (polostín, menší vysychání půdy) a každopádně dvojího využití pozemku. Taková řešení jsou už rozšířená třeba ve Francii, u nás je to komplikováno tím, že na zemědělské půdě se vlastně stavět nesmí. Nicméně v ČR už máme Klub agrivoltaiky a na jižní Moravě zkouší různé typy agrivoltaiky firma Zenergo ve spolupráci s Mendelovou univerzitou. Tohle téma vyvolalo diskusi, je-li agrivoltaika vhodnější pro trvalé kultury než pro ornou půdu, zda nehyzdí krajinu a zda se její případná podpora dotacemi nebude zneužívat.
Další část podvečera byla věnována samotné soutěži Adapterra – na programu byly prezentace šesti vybraných projektů z minula a vyhlášení, kdo z osmnáctky finalistů letos cenu získal. Adapterra má několik kategorií a zjednodušeně se dá říct, že oceněné projekty se týkaly revitalizací, zadržování vody v krajině a udržitelných staveb.
