Baví mě pěstovat rostliny, na jejichž názvy reagují lidé otázkou „Cože?“, jelikož netuší, co to vůbec je. Nebo také úžasem, že to může růst u nás v Čechách. Podělím se o své zkušenosti a „exoty“.
V mých tipech budou převládat dřeviny, a to stromky a keře nepříliš urostlé a nenáročné, jelikož zahrádka je malá a nízkoúdržbová. Zelenina je tu spíš popelkou, protože přece jen vyžaduje víc opečovávání a často ji sežerou slimáci nebo jiná zvířátka.
Své neobvyklé oblíbence řadím podle toho, jak moc je mám sama ráda a jak moc je doporučuju – od těch nejméně problémových a nejchutnějších po ty poměrně nejnáročnější a nejméně lákavé.
Kdoule
Dva hezké stromky, nebo spíš keře, protože se rozvětvují hned u země a nedorostly víc než do tří metrů. Je to jiná rostlina než kdoulovec, to je takový ten keř s krásnými červenými květy a droboučkými plody, které mají podobné aroma jako kdoule, ale hodí se spíš jen na provonění prádelníku.
Plody kdouloní jsou velké asi jako jablka nebo hrušky. Kdouloně jsou proti jabloním výrazně zdravější, asi nemají tolik škůdců - pardon, pojem „škůdce“ bychom my příznivci přírodních zahrad vůbec neměli používat - takže konzumentů, jelikož jsou tak vzácné. Listy i kalíškovité květy jsou okrasnější než jabloňové. Obejdou se bez řezu a každoročně plodí jako divé.
Plody se ale musí nějak tepelně zpracovat – upéct, zapéct, zavařit, často se z nich dělá kdoulový sýr, což je v podstatě takzvaná „ovocná kůže“ - usušená dřeň. Jelikož nemám sušičku, zpracovávám je jednoduše na pyré, někdy „celokdoulové“, někdy do něj přidám jablka. Může se jíst samotné jako dezert.
Jsou hodně aromatické a chuť je s ničím neporovnatelná… prostě kdoulová.
Mišpule
Zatím mladý stromek, předpokládám, že doroste tak do 5-6 metrů. Každoročně je obsypaný exoticky působícími plody, které dozrají až po příchodu prvních mrazíků – vlastně začnou být poživatelné, když zhniličkovatí. Děti je zbožňují, ale pro nás dospělé je to trochu neefektivní piplačka, malé plody se musí jednotlivě vymačkat nebo vysát a uvnitř je poměrně velká pecka.
Chutná to zhruba jako dětská přesnídávka.
Fíkovník
Doporučila bych ho tu jako absolutní jedničku, kdyby v zimě kapku neomrzal, například letos jsem musela po zimě část větví odstranit. Před zimou ho ale ničím nechráním, prostě je zasazený v teplém a slunném koutě zahrady.
Ve své domovině je to plevel, má se k světu opravdu vitálně a každoročně mohutně přirůstá, takže pokud máte omezené místo, musíte ho pořád prořezávat i z tohohle důvodu. Britské prameny doporučují omezit i jeho kořeny betonovou skruží.
Ani fíkovník nemá v našich podmínkách žádné škůdce čili konzumenty a plody jsou prostě úžasné – objevují se na větvičkách zároveň s listy a neprocházejí stádiem květu, takže potřebují žádné opylování. V teplém a slunném létě jsou slaďoučké a sklízejí se postupně od srpna do října.
Kiwi
Mrazuvzdorná popínavka s plody velkými jako angrešty, sladkými a moc dobrými, dozrávajícími na podzim. Během vegetační sezóny má bujné listoví a poskytne krásný stín, přes zimu opadá.
Mínusové body ode mě má jen proto, že když kupujete dvoudomou variantu, musíte mít kluka a holku, a mně v zahradnictví omylem prodali dva kluky. Přišla jsem na to, až když jsem po několika letech srovnala jejich květy s fotkami na internetu, a holku (doufám, že už se trefili) jsem zasadila teprve loni. Taky mám jednodomé kiwi, které už plodí, ale jen maličko a celá rostlina je daleko menší a roste pomaleji… ale to může být jen náhoda.
Náhrady borůvek
Jak známo, kanadské borůvky potřebují kyselou půdu, což se nejlíp docílí přídavkem rašeliny, a proti tomu máme my přírodní zahradníci výhrady. Navíc jsou hodně náročné na vláhu. Já už řadu let pěstuji zimolez kamčatský a muchovník. Oba tyhle keře mají modré plody srovnatelné s borůvkami a dozrávající hodně brzy, zimolez patří s jahodami k prvnímu ovoci, které se dá v časném létě zobat. Muchovník mi připadá chuťově lepší a rozhodně je hezčí – má krásné bílé květy, bobule postupně mění barvu od růžové po fialovou a listí se na podzim efektně zbarvuje.
Vytrvalá brokolice
Najdete ji také jako odrůdu Nine Star. Vytváří dužnatá poupata, která se dají jíst zasyrova, a když je neočešete, krásně bíle nebo žlutě vykvete. Není úplně vytrvalá, ale dva tři roky let vám vydrží.
Je moc dobrá a děti ji zbožňují. Bohužel je stejně jako jiné brukvovité rostliny oblíbeným cílem všemožných breberek – housenek, dřepčíků, o slimácích nemluvě, na rozdíl od následujících dvou zelenin, které nechávají různé živáčky celkem chladnými.
Batáty
Stejně jako brambory vytvoří během vegetační sezóny z jedné zasazené hlízy sedm nebo osm hlíz, a stejně jako brambory je raději pěstuji ve velkých květináčích, abych si usnadnila sklizeň. Chuť vlastnoručně vypěstovaných hlíz je nesrovnatelně lepší než kupovaných – což platí univerzálně, ve srovnání s produkcí zahrádky, kterou okamžitě zkonzumujete, je všechna zelenina v obchodě už tak nějak vyčichlá. Bonus: batát je velmi bujná liana a má moc hezké listy.
Ačokča
Jednoletá bujně rostoucí liana, která vám vytvoří hezkou svěže zelenou zástěnu. Plody vypadají trochu jako zelené papričky, ale chutnají jako něco mezi okurkou a hráškem. Na poslední místo dávám ačokču proto, že aby byly plody chutné, musíte je zachytit v hodně raném stádiu – když jsou maličké – a hned jíst. Zmiňované „vyčichávání“ je u nich velmi rychlé, pak se ovšem ještě dají tepelně zpracovávat a třeba nakládat podobně jako okurky.
Letos snad budeme mít poprvé ovoce z velkoplodého dřínu… tak jsem opravdu zvědavá. Dobrodružství zahrádkářského objevování nikdy nekončí!
