Před týdnem se náš kocour Ambrož najednou ztratil. Jeho nečekaná absence mě úplně rozhodila a zdrtila – až mě samotnou zaskočilo, jak moc...
Náš domov spoluvytvářejí tři kočičí mazlíčci – desetiletá malá, plachá kočička Mokoška a dva dvouletí bráchové, Ambrož a Raoul. Ti se postupem času osobnostně vyhranili – černobílý Ambrož je výrazně větší než brácha a povahu má typu „dominantní macho“, což mi u kocoura (na rozdíl od mužských) připadá roztomilé. Nezměnilo se to ani po podzimní kastraci. Tu jsme nechali provést, protože Ambrož neustále chodil domů s nějakými šrámy a u veterinářky jsme byli pečení vaření. Menší a submisivní kocouří brácha Raoulíček se přitom nevinně svezl taky, i když se do žádných rvaček nemíchal a šrámy neměl. Ale podle paní doktorky je prostě tenhle zásah pro každého kocoura lepší.
Oba mají úžasně krotkou a mazlivou povahu a snášejí ledacos i od mých malých vnoučků, dvouletého a čtyřletého. Ambrož se na rozdíl do Raoula nechává rád „po miminkovsku“ chovat, sedává mi na klíně u počítače (a zvyšuje tím moji pracovní výkonnost :-)), a pokud se mnou leží na gauči, vymáhá si, aby ani jedna moje ruka nezahálela a abych ho pilně hladila. Když odpočívám na gauči, oba kocouři se občas chodí „kojit“ - nejen že pumpují tlapkami, jak to kočky dělávají, ale i doopravdy sají roztřepanou žlutou deku – jako by ta deka v kombinaci s mým břichem byla jejich maminka.
Z myšího hlediska to ale jsou krvežíznivé a kruté šelmy – hodně rádi loví hlodavce a obvykle se přijdou pochlubit jejich tělíčkem s ukousnutou hlavou.
Ambrož si občas dělá delší výlety, daleko víc než Raoulík. Párkrát už se stalo, že nepřišel jeden nebo dva dny domů. Jenže tentokrát to bylo horší.
První večer mi po něm bylo jenom lehce smutno.
Druhý večer jsem už tesknila, ale říkala jsem si, že to je celý Ambrož a že holt přichází jaro...
Třetí večer už jsem se začala zneklidňovat.
Čtvrtý večer jsem panikařila – něco takového nikdy neudělal. Nutila jsem se ke klidu, ale musela jsem pořád myslet na to, co s ním asi je.
Pátý večer jsem nabyla přesvědčení, že se mu muselo něco stát. Nehoda, katastrofa, nebo ho někdo někam zavřel s úmyslem si ho nechat? Každopádně jsem se rozhodla zahájit pátrání.
Ráno jsem vyvěsila v okolí domu oznámení, že se hledá kocour, a obtelefonovala jsem útulky. Vystavila jsem jeho profil na www.nalezenci.cz. Každému jsem na potkání říkala, že jsem asi přišla o svého vztahového kocoura a jak jsem z toho nešťastná.
Připadalo mi, že doma panuje prázdné, duté ticho. Bráška Raoulík Ambrože také nešťastně hledal – pořád procházel kočičí klapkou domů a ven a nervózně mňoukal. Pokaždé, když se kočičí klapka ozvala, jsem zadoufala, že přišel Ambrož… ale zklamala jsem se a cítila jsem se jako v té písničce, která se mi vybavuje z dětství: „Zhasněte lampióny, lampióny, já chci vidět tmu, nepřišel, nepřišel...“
A šestý večer se Ambrož vrátil domů. V dobré náladě a kondici, jako by se nechumelilo, jen se s námi obzvlášť radostně mazlil a vítal. Ani nebyl vyhládlý!
Z toho plyne poučení...
Teprve když jsem si myslela, že už Ambrože nikdy neuvidím, pochopila jsem, jak ohromnou má pro mě cenu. Byla jsem z toho celá ochromená, chodila jsem jako tělo bez duše a pořád jsem na něj podprahově – nějakou částí mozku, možná tou nejhlavnější – myslela. Nejhorší byla ta nejistota, co s ním je. Leží někde přejetý autem? Stáhl z něj někdo huňatý kožich a opekl si jeho mladé, pěkně prorostlé masíčko? Zavřel ho omylem v garáži, ze které není úniku ven? Leží Ambrož zraněný někde v křoví, trápí se a pomalu dohasíná? Nikdy jsem nebyla obzvlášť starostlivá matka a nezneklidňovalo mě, když se mé děti vrátily z nějaké aktivity trochu později, ale teď jsem ta muka teprve plně pochopila.
Zajímavé je, že chovatelem kočky se obvykle nestáváte dobrovolně; někdo vám kotě vnutí nebo se ho ujmete ze soucitu. Vlastně po novém závazku vůbec netoužíte. A vidíte! Může to přerůst v jednu z nejdůležitějších věcí ve vašem životě, neměřitelnou penězi, žebříčky úspěchů nebo čímkoli jiným.
Teď sedím u počítače a prakticky nemůžu psát, protože Ambrož mě každou chvíli výmluvně šťouchne do ruky - „neflákej se s tou rukou a hlaď mě!“ Ani přečíst noviny jsem si ráno při snídani nemohla, protože se na ně položil, labužnicky se protáhl a můj program byl jasný – hladit a basta.
Jediný člen naší domácnosti, kterého vývoj situace asi zklamal, je Mokoška. Když byl Ambrož pryč, daleko častěji se k mazlení – my říkáme „bondingu“ - dostala ona, masírovala mě tlapkami, jezdila mi vlhkým nosem po tváři a slintala a zatínala mi drápky do šály, kterou musím přitom vždycky mít omotanou kolem krku, protože jinak by mě bolestivě podrápala.
Teď Mokoška opět zaujala své bezpečné místo vysoko na skříni a myslí si o těch mladých chuligánech svoje.
