Jednou z mých literárních dílen prošla sympatická žena,
matka pubertálních dětí, která s pořádnou dávkou odvahy prohlašuje, že jí
malé děti jdou na nervy a že si kupříkladu nepřeje, aby si kolegyně tahaly na
pracoviště vřískající kojence a batolata.
Ráda bych tuto autorku – která používá pseudonym Kruela – v jejím zdravém postoji podpořila, protože ani já nemám chuť se rozplývat nad každým uslintaným a uřvaným tvorečkem v kočárku. No, přiznávám, že dnes už mi mimina začínají znovu připadat roztomilá, ale v době, kdy moje vlastní děti odrůstaly, ale ještě se neměly k vylétnutí z hnízda, čili kdy mi bylo tak kolem čtyřiceti, jsem mívala intenzivní pocit, že už jsem si svoje odpracovala, odkroutila jsem si svoji dávku téhle otročiny, vyčerpala jsem veškerou svoji trpělivost a fakt si nepřeju, aby mě nějaká mimina rušila svými neartikulovanými projevy, ječením, šišláním, kňouráním, otlapkáváním…, a vyvolávalo ve mně hrůzu, když jejich matky automaticky předpokládaly (a jejich otcové vlastně ještě víc, protože tatínci bývají úplně nesoudní), že při pohledu na jejich ratolest okamžitě roztaju a po ničem nebudu prahnout víc než si ji pochovat, nechat se poslintat, poblinkat a počůrat, dětinsky na ni žvatlat, trávit svůj cenný čas děláním paci-paci a podobnými příšerně nudnými zábavami, eventuálně že s nadšeně nabídnu jako dobrovolnice na hlídání.
Myslím, že my ženy bychom měly mít na tento postoj nárok, což bohužel nemáme a jsme s ním vnímány jako krkavčí stvůry. Počítám, že nás pokročilých matek, které jsme na tom podobně, je daleko víc, jenom se neodvažujeme projevit nahlas. Jenže ono je úplně přirozené, když člověk nechce trávit celý život nadšeným obskakováním mimin. Podívejte se třeba na takovou kočku: obětavě svá koťátka kojí, opatruje, masíruje jim jazykem bříško a olizuje hovínka, prostě je to vzorná matka, ale jakmile jsou dětičky v pubertě, to znamená, že je jim tak čtyři pět měsíců, začne je od sebe odhánět a požaduje po nich, aby se samostatně vydaly do světa. Což my lidské matky ke své škodě nedokážeme a lepíme se na své děti, ještě když jim je padesát. To je ovšem trochu jiná otázka, než ono povinné nadšení miminy.
Musím říct, že občas mám výhrady proti současnému trendu, kdy se požaduje, aby malé děti byly vítány úplně vždy a všude. Ruší vás jejich projevy? Vaše chyba. Asi nejste dost vyrovnaní a trpěliví a je s vámi něco hluboce v nepořádku.
Vzpomínám si, jak mi nedávnou cestu letadlem proměnil v mučení asi dvouletý chlapeček sedící na sedadle za mnou: celou dobu mi vší silou vztekle kopal do sedadla a řval přitom z plných plic, zřejmě na protest. Jeho matka byla úplně apatická, jak už takové matky bývají (několik mých kamarádek přežilo batolecí věk svých dětí jedině s pomocí uklidňujících prášků).
Nebo: v poslední době jsem absolvovala minimálně dvě prohlídky nějakého hradu či zámku, kde jsem z výkladu neslyšela prakticky ani slovo, protože ho rušilo povykování, kňourání a protesty nudících se ročních až dvouletých dětí. V podobných situacích se dnes nikdo neodváží ohradit, nebylo by to jaksi politicky korektní. Ale považte, že ty děti samy z takových zážitků vůbec nic nemají: hrad nebo zámek je nudí a prohlídku musí v podstatě přetrpět. Ostatní členové skupiny ovšem taky.
Podle mých zkušeností se takhle malé děti nejraději popelí na nějakém menším prostoru, ať už je to pískoviště, zahrádka nebo místnost, kde mají hračky, a nepřiměřeně náročné podněty pro ně jsou taky vlastně trápení. Tak proč to děláme? Proč je všude taháme s sebou? Je to jednoznačně kvůli tomu, aby se nenudily jejich matky, nebo – moderněji pojato – rodiče.
Snad je problém v tom, jak je celý náš životní styl od základu nepřirozený. Od přírody jsme patrně naprogramováni pro život v tlupách, kde na mláďata vždycky někdo dohlédne, ale přitom se nejsou nucena chovat nepřirozeně a disciplinovaně mlčet a nehýbat se při aktivitách, které mohou bavit jedině dospělé.
Jak z toho ven? Nevím. Ale zdá se mi, že systémově vzato by bylo rozumnější zřizovat všude pro malé děti koutky, kde by si našly přiměřenou zábavu, než je všude a za všech okolností tahat s sebou.
