Pro absolventy mých literárních dílen, což jsou ve zdrcující většině ženy, jsem vymyslela mikulášské setkání se čtením povídek. Jenomže se nám tam připletl taky jeden muž…
Ten nápad vlastně inspirovala paní Eva Pallotto, taky zdejší blogerka, která nám nabídla prostory své kavárny na Havelském tržišti. Moc hezké prostředí, takové útulné. Postupně přišlo kolem patnácti autorek, povídaly jsme si, objednávaly drobné občerstvení, libovaly jsme si v ženské komunitě, která se na mých dílnách pravidelně vytvoří. Jedna z autorek vybalila krabici právě upečeného cukroví a háčkovanou dečku od kamarádky, kterou chtěla věnovat do tomboly. (Já jsem do tomboly přinesla autorské výtisky svých knih, hlavně překladových.) Navrhla jsem, že si nejdřív přečteme přinesené krátké povídky, a pak uspořádáme tombolu. Autorky se tedy pustily do čtení a vzduchem rezonovala všeobecná shoda a porozumění. Textíky vesměs nebyly špatné, a hlavně vypovídaly o tom, co zažívají a cítí dnešní ženy v rolích matek, milenek a pozorovatelek života.
Uprostřed toho všeho dorazila jedna z autorek, paní Dana, s přítelem, kterému zde budu říkat prostě Literát. V pozvánce jsem navrhla, aby si autorky, pokud chtějí, přivedly nějakého hosta, a paní Dana mě jako jediná vzala za slovo. Měli za sebou už nějakou předchozí akci a asi i pár skleniček, a tak byl Literát tak trochu rozjetý a rozpovídaný. Hlavně jsem ale cítila, že tahle situace – že totiž je jediný muž mezi patnácti ženami – ho něčím zaskočila a nutí ho k akci. Jeho mužské ego mu našeptávalo, že to přece nemůže tak nechat a jen v úloze hosta zdvořile naslouchat, případně si o svých dojmech s autorkami popovídat, až bude po čtení. Ne. Skákal svým hlubokým, silným, poněkud pitím ochraptělým hlasem čtoucím autorkám do řeči, kritizoval je z výše své profese Literáta, přičemž je dost stíral, prostě stal se okamžitě středem pozornosti – a to bohužel pozornosti dotčené, negativní, plné odporu. „Ten chlap nám to úplně zkazil!“ šeptaly mi autorky. „Bylo nám tady dobře – a jakmile se objevil mužskej, je konec!“
Ačkoli to nesnáším – fakt si nelibuju v úloze úči kárající posluchačstvo za projevy nekázně – musela jsem Literátovi dvakrát vysvětlit, že se má mírnit. Trochu to pomohlo, povídky jsme nějak dočetly a pustily jsme se do tomboly. Literát samozřejmě jako na potvoru vyhrál tu háčkovanou dečku. „To je ale blbina!“ zvolal opovržlivě. Kdo v životě nic neháčkoval, těžko ocení, kolik piplavé práce a umu je v takové dečce skryto. „A moje kamarádka ji háčkovala specielně pro naši tombolu!“ vzdychala autorka, která dečku přinesla.
Uklidnilo nás až kolektivní rozhodnutí, že na další podobné akce si prostě žádné mužské zvát nebudeme. Do pozvánky jednoduše napíšu, že se jedná o setkání čistě pro nás děvčata.
Přesto cítím, že je to vůči mužům jako takovým trochu nespravedlivé, protože všichni takoví nejsou. Tak třeba v Chrudimi jsem vedla dílnu poezie, na kterou přišli tři úžasní místní básníci, se kterými byla skvělá domluva. Chromozom Y automaticky neznamená, že byste nebyli schopní či ochotní otevřít svoji duši a vyladit se na vlnu těch ostatních, ať už to jsou muži nebo ženy. Ale přece jen – chtělo by se mi napsat, že JEŠTĚ, neboli že je to jakýsi relikt či rudiment patriarchátu – si asi někteří muži ve společnosti samých žen připadají hned jako pašové v harému, nebo kohouti v hejnu slepic.
Jo a mimochodem – Literát nakonec tu dečku v kavárně zapomněl. Takže to dobře dopadlo.
