Proniknout na festival v Trutnově jako novinář nemáte moc šanci, pokud nejste kámoš s organizátory. Navíc celá akce působí dost chaoticky. A tak jsme si o víkendu nakonec radši vychutnávaly krásy Krkonoš a okolí...
Letos jsem dostala výstřední nápad: co se takhle podívat do Trutnova na festival? Moje děti nad tím sice kroutily hlavami, protože i ony by si tam už prý připadaly jako geronti (je jim přes dvacet), ale tím jsem se nedala odradit. Přibrala jsem kamarádku novinářku, zamluvila v Trutnově dva noclehy a vydaly jsme se tam.
Předpokládala jsem, že se budu prostě na místě akreditovat jako novinářka, ale kamarádka byla opatrnější: několik dnů předem poslala organizátorům e-mail, kde žádala o akreditaci. Neodpověděli jí. V pátek jsme tedy přišly k branám lesoparku, kde se festival konal. Pozemek byl ohrazený neprodyšně nastavěnými zábranami a kolem se hemžila úžasně postrojená individua, některá zjevně pod vlivem omamných látek, a skutečně nejvýš tak každý padesátý človíček mohl mít přes čtyřicet – a většinou vyhlížel jako vysloužilý rocker a mánička. Taky jsme potkaly jednu opilou paní středního věku mířící z festivalu pryč, která si trpce stěžovala, že uvnitř je asi o deset tisíc lidí víc, než by mělo být, takže člověk nemá šanci nic vidět ani slyšet.
Mně osobně se všechen ten mumraj líbil a nevadilo by mi strávit v tomhle prostředí víkend a detailně ho prozkoumávat, ale kamarádka viditelně ztuhla, znejistěla a řekla, že by se tedy šla podívat na nějaký koncert, za předpokladu, že nás pustí dovnitř na presskarty a že si něco vybereme podle programu.
Tak jsme tedy vytáhly presskarty a začaly se u příslušné boudy domáhat akreditace. Marně. Mladá žena se studeně modrýma vybledlýma očima (anglicky by se jim řeklo „ledově modré“) nám vysvětlila, že akreditace se musí domluvit předem s organizátory a že když kamarádce neodpověděli na e-mail, prostě to znamená, že nemají zájem. No, chápu, že jim nedělá hlavu, jestli na někoho třeba působí arogantně, když jim diváci stejně na festival proudí v množství o celé desetitisíce větším, než mohou zvládnout. Přitom každý zaplatí za lístek zhruba osm stovek, a tak jsou organizátoři každopádně za vodou. Podnikly jsme ještě pokus získat program, který na internetu nebyl k dispozici, ale k mání nebyl ani tady. Prý až uvnitř, až zaplatíme za lístek.
Musela jsem dát kamarádce za pravdu, že tohle všechno dohromady je opravdu nesympatické. A tak jsme se na festival vykašlaly a udělaly jsme si příjemný výlet do Janských Lázní. Vyjely jsme lanovkou na Černou horu, pak sešly do údolí, bloumaly po půvabném centru s kolonádou, a pak nastal aspoň pro mě totální zlatý hřeb – šly jsme si zaplavat do místního rehabilitačního bazénu s léčivou vodou z Janova pramene, který je strašně krásný a obsahuje nejrůznější vířivky, vodní sopky, masážní lavice, protiproudy a podobně. Druhý den jsme se ještě pokochaly barokními sochami neřestí a ctností v Kuksu.
Chaotismus a arogance však mezi slavnými Braunovými neřestmi chyběly.
