Jak mi certifikovali přírodní zahrádku

Jdu do toho. Zkusím, zda zahrádka u našeho domu dosáhne na standardy ekologického institutu Veronica a zda získám certifikaci přírodní zahrady. To znamená, že pozemek poskytuje útočiště našim domácím rostlinám a živáčkům, neboli že je to taková přírodní oáza uprostřed města. Jsem zvědavá, jak dopadnu! Pokud zahrádka neprojde, každopádně se poučím, co zlepšit…

Přichází hodnotitel – samotný Mojmír Vlašín, ochránce přírody a známý bojovník za to, aby se v bezzásahové zóně Národního parku Šumava nezasahovalo kácením ani jiným narušováním přírodních procesů. Na naší zahrádce zaujme jeho pohled (jako každého návštěvníka) především obrovský, velmi košatě rozrostlý čínský jalovec, jaký se sázel v sedmdesátých letech na veřejná prostranství a opravdu nemá s přírodní zahrádkou nic společného – je to něco podobného jako ony pověstné tújky, proti kterým všichni příznivci přírodních zahrad brojí jako proti odstrašujícímu příkladu, co se nemá pěstovat. Máme tu ještě několik podobných, velmi věkovitých, čistě okrasných a do naší přírody nepatřících dřevin: hlohyni, cesmínu, šeřík, forzýtie, stálezelenou kalinu, tamaryšek… dědictví minulosti, ale nechce se mi je likvidovat, protože by to bylo moc práce a protože mi jich je tak nějak líto. Mojmír naštěstí souhlasí, že je lépe dělat postupné změny, než celou zahrádku naráz převrátit vzhůru nohama, protože příroda sama se lépe přizpůsobuje pozvolným změnám než překotným revolucím.

Mojmír vytahuje dotazník a pouštíme se do toho. Základní kritéria, přes která nejede vlak, jsou nepoužívat umělá minerální hnojiva (kamenná drť a vápenec se používat mohou), pesticidy, herbicidy a chemické postřiky, a konečně rašelinu. Hnojím jen granulovaným koňským hnojem, který kupuju v zahradním centru, a že žádné chemikálie nepoužívám, jak je konečně vidět i na ožraných listech rebarbory, brambor a rajčat… Substráty s rašelinou jsem dříve používala pro rostliny v nádobách, ale dnes jsem přešla na kompost nebo zahradní půdu vylehčenou zeolitem (ten je taky v pořádku).

Pak se pomocí bodů hodnotí přírodní prvky v zahradě: domácí keře (přece jen tady máme brslen, klokoč a černý bez), prvky louky (trávník bohužel sekám častěji než dvakrát ročně, protože ho máme málo a chodíme po něm), divoké porosty (nechávám tu kytičky, které připutují samy, jako kakost, vlaštovičník, diviznu, vrbinu), divoký koutek (hromada větví naházená v rohu je sice dobré útočiště pro ježky a slepýše, ale ještě by to chtělo vyhradit kousek spontánnímu vývoji vegetace), vlhká a suchá stanoviště (máme), listnaté stromy (jsou tu jen ovocné, což se do této kolonky nepočítá, a zahrádce vévodí obří smrk) a květiny a kvetoucí trvalky (těch máme mnohokrát víc, než je pro účely dotazníku třeba). Další kritérium je obhospodařování zahrady s kolonkami jako například kompost (máme), místa, kde mohou žít různá zvířátka (hmyzí domeček, ptačí budky, jezírko – tohle bych mohla vylepšit), využití dešťové vody (máme barel pod okapem), mulčování (dělám) a pěstování zeleniny, ovoce a bylinek (dělám, i když o samozásobitelství se nedá mluvit).

Mojmír sčítá body… okamžiky napětí… a tiskne mi ruku a blahopřeje! Mám asi tak průměrný počet bodů, což není špatné vzhledem k tomu, že jsem před několika lety začínala na zahrádce, kde moc přírodních prvků nebylo, a že pozemek je dost malý a nelze se tu moc rozmáchnout, co se týče opravdu přírodních partií. Zahrádka je tedy certifikovaná a organizace Veronica mě pozve na slavnostní předání plakety.

Ještě dostávám rady, jak a co vylepšit, přesně jak jsem doufala: mohla bych sem umístit „breberníky“ – hmyzí domečky, a navíc dobudovat cihlovou suchou zídku – ano, v místě u plotu, kde mají sousedi z druhé strany kompost a taky cihlovou zídku, by to bylo moc fajn! Samotnou mě to vůbec nenapadlo. Taky by bylo dobré mít kromě kompostérů ještě otevřený kompost, což je další útočiště pro živáčky. Chtělo by to aspoň jednu ptačí budku, na zahradě sice operuje spousta koček (tři naše vlastní a asi dvacet ze sousedství), ale budku můžete dát na samostatný kůl, aby k ní kočky nemohly, a namontovat ho do kovového stojanu, aby se kůl dal vytáhnout  a budka vyčistit. Mojmír nachází i místo pro několik metrů čtverečních divočiny – kout pod obrovským starým smrkem pichlavým, kde stejně nic moc neroste. Stačilo by odstranit přestárlý šeřík, vysadit třeba šípek a pak tu partii ponechat osudu. Využívám příležitosti a konzultuju, jak k okapu napojit ještě jeden barel a v jakém místě bych někdy v budoucnu mohla vybudovat větší jezírko – zatím mám jen mrňavé vylisované z plastu, což mě neuspokojuje.

Na závěr Mojmír ještě uznává, že se mi podařilo, aby zahrádka vypadala i esteticky pěkně, třebaže v porovnání s běžnými zahrádkami tady roste tak trochu páté přes deváté a není tu vůbec klasicky „uklizeno“, naopak mírně zapleveleno a podle možnosti zamulčováno.

Zahrádka je tak na půl cesty k volné přírodě. Když se setmí, pozorujeme s mým přítelem pod okny v porostu meduňky a v keřích rybízu světlušky. Kdybych používala insekticidy, asi by tu nepřežily…