Týden letošní dovolené jsem strávila na kurzu permakultury. Co to je?
Rozhodně nejen ekologické zahrádkaření.
Kurz se konal v krásných Hostýnských vrších, které jsem do té doby vůbec neznala – jsou to takové miniaturní Beskydy nad Zlínem, východně od Kroměříže. Majitelé chaty Oneness Centrum v Rusavě nás kurzisty nejen ubytovali a krmili, ale poskytli nám svůj pozemek k tomu, abychom na něm postavili tři útvary pro permakulturu typické: bylinkovou spirálu, bylinkovou kopu a německou kopu. Bylinková spirála i kopa jsou z kamenů a poskytují útočiště bylinkám s různými nároky, podle toho, zda je vysadíte nahoru na suché místo, nebo dolů na vlhčí místo do stínu. Německá kopa zase skrývá pod vrstvou země větve a listí, takže uvolňuje teplo obdobně jako kompost, a když je navíc šikovně situovaná tak, aby „lapala“ sluneční paprsky, rostliny se na ní vyhřívají a všechno zraje velmi rychle.
Tohle jsou jen tři příklady permakulturních „vynálezů“, vcelku se permakultura snaží designovat krajinu i zahrádky tak, aby napodobovaly přírodní vztahy a vzory a přitom poskytovaly hojnost jídla, dřeva i energie pro místní potřeby. Takže jde o trvale udržitelné hospodaření. Název je odvozen od „permanentní kultury“, což je porost co nejvíce podobný lesu, který se udržuje sám, prakticky bez jakékoli péče.
Ovšem permakultura je i způsob života, nebo životní filozofie. Odráží touhu po radikální proměně lidského života i hodnot a zpočátku (v 70. letech, kdy vznikla) měla dokonce protestně anarchistický nádech. Permakulturisté dobře zapadají do škatulky toho, čemu se říkává „alternativci“: žijí skromně, co nejvíc v souladu s přírodou, která pro ně obvykle má i spirituální náboj. Což pro mě – jako pro exaktně uvažující skeptičku – může příležitostně představovat i problém. Tak například jsme se na kurzu učili, že voda je živá bytost, která sama touží mít pokud možno čtyři stupně Celsia, a že dovolíme-li jí v potrubí přirozené spirální proudění, sama se dezinfikuje. To mě jako bývalou mikrobioložku zaujalo a požadovala jsem vysvětlení: proč přesně bakteriím vadí spirální pohyb vody? Odvětili mi, že voda je živý organismus. Nojo, ale živé organismy přece mají imunitní systém, kterým se bakteriím brání! Nezáleží snad spíš na tom, je-li voda v potrubí provzdušňována, a podle toho v ní mohou existovat buď aerobní, nebo anaerobní bakterie? Odpověděli mi, že se mám řídit víc intuicí a míň rozumem. Nojo, ale já bych přece jen potřebovala nějaké vysvětlení, aspoň hypotetické…
Permakulturisté jsou zkrátka duševně spříznění třeba s léčiteli využívajícími alternativní postupy, s bylinkáři, s makrobiotiky (ačkoli sami nemusí být vegetariány), s přívrženci domácích porodů, s lidmi křísícími tradiční, polozapomenutá vesnická řemesla a podobně. Opticky patří do kategorie „batikovaných“. Společensky kladou velký důraz na budování místních komunit, vytváření sítí vztahů, na spolupráci a soběstačnost v rámci malých skupin. Že to myslí upřímně, je vidět i na tom, že permakulturní svaz (Permakultura CS) se při dělení Československa nerozdělil, takže se na kurzu proplétala čeština a slovenština a jen občas se někdo zeptal, co je to krhla (konev), fúrik (kolečko), rýľ (rýč), nebo jaký je rozdíl mezi rozmrviť a rozdrviť (rozdrobit a rozdrtit).
Co se týče účastníků kurzu, nejmladší z nich byli studenti, nejstarší frekventantky už jsou babičkami, a rekrutovali se z nejrůznějších profesí – přičemž většinou uvažují o nějakém posunu v životní náplni směrem od vydělávání peněz k něčemu alternativnímu a smysluplnějšímu.
Na programu kurzu byly kromě praxe na zahradě i lekce teorie, a v závěru kurzu jsme ve skupinkách vytvářeli permakulturní design pozemku patřícího k chatě. Při designování musíte myslet na koloběhy energií – jak využít vodu, slunce, vítr na pozemku, a taky co podniknout s odpady. Majitelé chaty chtěli hlavně vytvořit na zahradě pro děti, což jsou zdejší nejčastější návštěvníci, velkorysý dětský ráj. V úvahu přicházely tunely z živých vrbiček, pískoviště, skluzavky, lanové prolézačky a domky v korunách stromů, brouzdací jezírka, kmeny otesané do podoby jezevčíků, naše skupina iniciativně navrhla „bahniště“ – obdobu pískoviště, kde by se ale děti mohly dosyta plácat a rochnit v bahně a pak se osprchovat. Někdy sem ale jezdí dospělí meditovat, takže pozemek bude mít i spoustu meditačních zákoutí.
Celkově to byl hezký zážitek – málokde vidíte pohromadě tolik lidí dobré vůle a překypujcícch ideály. Ne že bych byla schopná žít stoprocentně permakulturisticky, ale některé prvky z toho použít mohu.
