Tak jsme měli v práci přednášku nebo spíš besedu o nových médiích. Přišli známí novináři Miloš Čermák s Adamem Javůrkem, kteří jsou v on-line médiích jako ryby ve vodě, a povídali nám…
Bylo vidět, že pánové Čermák a Javůrek si tyhle záležitosti opravdu užívají, protože mají tu správnou potřebnou míru hravosti a koumáctví. Dozvěděla jsem se například, že módní vlna blogů už je pasé, hlavně proto, že blog není něco, co byste rychle naťukali každý den po probuzení (to můžu potvrdit, každý blog pár dní zraje, než jako zralá hruška spadne… totiž chci říct, než se sem dá vyvěsit). Zapsala jsem si pár zajímavostí: dnes je online už 1,73 miliardy lidí a existuje termín „digitální domorodci“ – mlaďoši narození od roku 1992 (jako ta dívka, co jsem zrovna nedávno vedle seděla v autobuse do Brna, která si už na Florenci otevřela notebook a celou cestu na něm mastila nějaké hlášky do Facebooku nebo jiného sociálního média). Facebook je u nás všeobecně známý od roku 2008 (vida, mně připadá, že už uplynula mnohem delší doba od chvíle, kdy jsem v důsledku neustálého bombardování e-mailovými výzvami vyměkla a udělala si tam svůj účet), a ještě víc od jara 2009, kdy se tahle síť zviditelnila v souvislosti s Paroubkem a vajíčky. Přednášející nám popisovali, jak lze Facebook využívat: například k ukrácení dlouhé chvíle při čekání v baru, kdy se lze věnovat klábosení online, nebo třeba vyfotit barmanku, fotku dát na Facebook a ptát se kámošů, zda s ní zapříst hovor… „Radši si čti,“ přijde třeba odpověď. Twitter (který jsem nikdy nezkoušela) je se svými kraťoučkými hláškami údajně neosobnější a naši lektoři ho využili třeba k upozornění na výhodnou slevovou akci v čistírně, kam se pak nahrnuly davy jejich kámošů. A konečně Foursquare je založen na GPS souřadnicích, zatím monitoruje hlavně polohy hospod a lze ho využít například k vystopování kamaráda v hospodě, když jdete okolo.
Dobrý, no... ale proč mám takový pocit, že se bez všech těchhle zlepšeníček klidně obejdu a že kdybych se snažila být neustále „in“ a „on-line“, jen by mi to tříštilo pozornost a deptalo mě? Proč bych se měla pořád chtít rozptylovat? Na svůj účet na Facebooku se nekoukám moc často, tak jednou denně na chvilku, a svoje pocity z něj bych nepopsala jako moc příjemné, spíš se na mě vždycky vyvalí ještě větší lavina informačního balastu, než jaké musím ve svém životě běžně vzdorovat, což mě spíše znervózní a zfrustruje. Tady je malý výsek hlášek na mé facebookové zdi:
Moje známá, americká feministka, sděluje, že právě umyla nádobí… no, pro ni je to možná událost…
„Milena Tomešová posted a poll about Eva Hauserová: Do you think Eva Hauserová has ever had a threesome?“ Neboli anketka, zda si lidé o vás myslí, že jste někdy měli švédskou trojku. Podobných výzev, kvízů a rádobyvtipných otázek je tu víc, ale když tam prokliknete, objeví se okénko s varováním, že budete muset zadat osobní údaje, a tak dál skoro nikdy nelezu. Taky bych se musela opravdu ukrutně nudit, abych odpovídala na podobné otázky, nebo je nedejbože vymýšlela, nebo dokonce někomu posílala napěněné půllitry a jiné roztomilosti. Anketa s dotazem „jakou nosíš podprsenku“ mi přišla asi 10 x.
Tady se pozná spisovatelka. Zora Šimůnková: „Teď mi šel kolem oken obří hrnek. Snad to byla jen reklama na Vitanu. Snad.”
Známý esoterik Vlastimil Marek nabízí svůj blog: „O jiných způsobech vnímání reality kolem nás (a jak by se objevy neurověd mohly a měly uplatňovat i v životě každého z nás). O tom, jak jsme obětí biologických, genových, výchovných, kulturních a sociálních programů, a jak je lze přeprogramovat.“
Do toho někdo sděluje alarmující zprávu: „Zhruba každá desátá hospoda v Česku byla nucena během posledního roku zavřít. Propad na trhu hlásí i tuzemské pivovary. Důvodem je stále se snižující spotřeba piva v zemi kvůli hospodářské krizi.“ Kdosi to komentuje (není to Čech, nebo má v sobě příliš piv?): „pa sve si mislim kako bi trebao.... evo me najkasnije oko prvog dana ljeta, na pivskom festivalu kraj Plzena :D
a u Pragu možda i prije :)“
Do toho hlásí Jita: „míříme na výstavu krásných květin, královen květin!:-)”
A Jan Gemrot: „Česká republika je film co chce bavit všechny generace bez nároku radit co dělat jinak a lépe.” - K tomu něčí komentář: „lol...nepraktickou svandu snad vymyslel muj ex-baus..jezero hrochu jsou duvod, proc nechci delat grafiku)
jinak fotka helmera dobra“
No. Přiznávám, že čtu tak setinu toho, co na mé zdi přistane. Je to, jako když procházíte po pavlači a slyšíte z jednotlivých bytů změť prolínajících se hlasů… Vyžaduje to hravost, kterou nemám? Je většina těch lidí v pubertě? Nudí se? Mají nějakou potřebu neustále komunikovat, být vzájemně v kontaktu, kterou já vůbec nemám?
Kapku lepší mi připadají komunitní servery pro lidi s nějakým společným zájmem. Bezvadné jsou literární servery, najde se tu spousta nadšení, upřímných výlevů i opravdu dobrých, kvalitních textíků. Taky chodím na komunitní server Nyx, kde si hezky povídáme ve skupinách s překladateli a fanoušky sci-fi, ale ve skupině věnované feminismu a genderu se okamžitě projevilo, jak je tohle téma zápalné. Neustále tam propuká jev zvaný psychology „flaming“ – vybíjení hněvu a nenávisti - já bych to nazvala prostě odpudivé hrubiánství a primitivní agresivita. Tohle je vzhledem k anonymitě na webu strašně běžná věc a je to snad jeho vůbec nejhorší stránka. Mimochodem, proto taky nikdy nečtu diskuse tady u svých vlastních blogů – promiňte mi, lidé dobří, píšící tam závažné diskusní připomínky, ale těch pár urážlivých hnusáren, co se v diskusi vždycky najde, ve mně pravidelně vyvolávalo pocit, že mě někdo protáhl žumpou, a tak jsem to prostě číst přestala a ulevilo se mi. Možná to není tak špatný recept, pokud vás to štve taky…
