Na feministické frontě se cosi hýbe. Dostala jsem avízo, že se chystá založení nové politické strany pro práva žen, a v Brně teď v půlce listopadu vyjde první číslo feministické revue FEMA a jeho tvůrkyně mě požádaly, abych jim napsala zdravici k jeho křtinám. Tak jsem si řekla, že si musím zrekapitulovat své postoje vůči feminismu – nebo v rámci různých feministických směrů.
Na začátku 90. let jsem byla u toho, když se v bytě Jiřiny Šiklové zakládalo Centrum pro gender studies a když Jiřina seznamovala české adeptky feminismu s jejich západními protějšky (obracely se totiž na ni jako na známou socioložku a disidentku). Už tehdy bylo zjevné, jak se situace našich žen liší od situace, proti které tak vehementně bojovaly třeba Američanky. Naprostá většina žen v socialismu chodila do práce, vydělávala si, i když pravda méně než jejich mužské protějšky, trochu úpěla pod dvojí zátěží zaměstnání a domácnosti, ale nějak to zvládala i proto, že stát masivně podporoval poměrně dlouhou mateřskou dovolenou a síť předškolních zařízení pro děti. Ženy většinou neměly problémy se sebevědomím, alespoň v rámci rodin. Feministická agenda jim nic moc neříkala, po Listopadu spíš záviděly západním ženám možnost zůstat v domácnosti a feminismus si navíc spojovaly s komunistickou propagandou a prorežimním Svazem žen.
Američanky se naproti tomu stále ještě bouřily proti situaci, která u nich vznikla v 50. letech, kdy bylo za správné a žádoucí pokládáno, aby žena zůstala doma a vytvářela zázemí manželovi a dětem. Znamenalo to, že její identita se odvozovala od manželovy a že životní „servisní“ role jí mnohdy nestačila a deptala ji. Američankám také velmi vadilo, že jsou pokládány za sexuální objekty, což Češky v zásadě vůbec nechápaly. Feminismus byl v té době přijímán veřejností s agresivní nevolí, takže bylo velmi těžké vůbec začít o jeho tématech diskutovat, což jsme na vlastní kůži zažily třeba s Carolou Biedermannovou v poetické vinárně Viola, kde nás publikum prakticky nepustilo ke slovu a ukřičelo nás.
Začátkem 90. let jsem jakožto sci-fi spisovatelka a redaktorka začala jezdit na západ na sci-fi konvence, kde se zcela přirozeně diskutovalo o feminismu jako o směru, který hýbe současnou společností a určitě ovlivní budoucnost lidstva. Pochopila jsem, že jde o témata, která české ženy zdaleka nemají vyřešeny – koneckonců na té nejbanálnější úrovni i o onu dvojí zátěž: proč by ženy měly oddřít veškeré domácí práce a přicházet tím o cenný čas na odpočinek a osobní růst? Nebo proč by mělo platit, že šéf má být pokud možno muž? Proto jsem napsala dvě populárně feministické knížky, ve kterých jsem upozorňovala na všechno, co podle mě u nás ještě zdaleka nebylo v pořádku.
Od té doby se situace ve společnosti opravdu hodně změnila, feministická a genderová témata se přednášejí na univerzitách, úplně se změnil postoj k ženám v politice, v manažerských funkcích, zmizela velká část předsudků o tom, co je pro ženy „přirozené“. Do médií pronikla genderová témata také jakousi osmózou z EU, řeší se témata, o kterých se dříve mlčelo, jako třeba domácí násilí nebo nerovnost platů. Máme antidiskriminační zákon. Liga otevřených mužů řeší roli muže v rodině a navrací tím otce přímo do středu rodiny oproti dřívějšímu stavu, kdy byl z titulu „živitele“ spíše nepřítomen.
V agendě některých politických stran jsou požadavky na lepší možnosti slaďování pracovního a rodinného života, které bych podepsala, protože tady ještě je určitě co vylepšovat. Na druhé straně si nemyslím, že je potřeba kvůli genderové agendě zakládat speciální politickou stranu. Ženy podle mě nejsou dnes u nás diskriminovány, spíše jen znevýhodňovány, ale pokud bude vývoj přibližně stejným tempem pokračovat dál, pak bude situace už docela dobrá, jen co moje generace vymře (takže na to se můžeme těšit). A popravdě – ženy samy nejsou podle mě dost naštvané, aby takovou stranu hromadně volily, neztotožňují si různé nešvary, které nás všechny trápí, s tím, že je v politice převaha mužů.
Na druhé straně feministický časopis pokládám za výbornou a prospěšnou věc, která tady po celá ta léta chyběla. Pomůže vytvořit (řečeno floskulí) „vodivé prostředí“, zmapovat a vykrystalizovat tu nejžhavější současnou genderovou agendu, zformovat představy a vize toho, co vlastně ještě chceme. A také bude poskytovat velmi konkrétní představu o tom, co to feminismus vlastně je, těm, kdo to pořád netuší a mají o tom zcela zkreslené představy.
