Epikurejské kouzlo jižní Francie

Teď v druhé půlce září jsme s kámoškami podnikly desetidenní výlet do městečka Autignaku v jihofrancouzském kraji Languedoc. Je to skoro až ve Španělsku a cesta po silnicích byla dlouhá, ale bylo to úžasně zajímavé a stálo to za to!

Do Autignaku jsme se vlastně vypravily za Červenkovými, laskavou a pohostinnou dvojicí, která ve zdejším slunném kraji plném vína tráví pohodový důchod. (Což bylo velmi inspirativní, když se uváží, že všechny čtyři jsme už jednou nebo oběma nohama taky v důchodu.) Všechno vzniklo tak, že novinářka Zuzka Pšenicová dělala rozhovor s afrikanistou Zdenkem Červenkou, který kdysi emigroval z Čech, působil jako vysokoškolský profesor v různých zemích a trvale se usadil ve Švédsku. Jenomže tam je přece jen málo sluníčka, světla a tepla, a tak s manželkou udělali to, pro co se dnes rozhoduje mnoho Skandinávců i Britů – prostě si koupili dům v jižní Francii a tráví tam větší část roku. Zuzka mi půjčila půvabnou knížku Zdenka Červenky Změna je život – jak se žije důchodci v jižní Francii, která mě nadchla jemným humorem. Takže když se Zuzka zmínila, že ji pan Červenka zve do Languedoku, hned jsme se rozhodly, že ho vezmeme za slovo a opravdu pojedeme!

Pan Červenka nám důrazně doporučoval výpravu autem, abychom si mohly dovézt místní proslulé víno, a také to mělo tu výhodu, že jsme si pro místní výlety už nemusely auto půjčovat. Přibraly jsme ještě dvě kámošky, redaktorku Hanku Nekudovou a bioložku Jitku Novákovou, a pan Červenka nám zprostředkoval úžasné a levné ubytování – měly jsme pro sebe celý dům skotských majitelů, malebný a útulný, přímo v historickém centru městečka, do kterého se Skoti vrátí teprve v říjnu.

Cesta nám zabrala celé dva dny, s přespáním hned za francouzskými hranicemi. Podle hvězdičky v atlase jsme si vytipovaly malebné městečko Belfort, našly si tam hotýlek a večer se ještě vyšplhaly na místní pevnost, skýtající hezké vyhlídky. Druhý den večer jsme konečně dorazily do Autignaku. Městečko je prťavé (velikosti vesnice, ale s městskými domy) a neuvěřitelně pitoreskní, s úzkými malebnými uličkami jak v jižní Itálii. Svůj rozkvět zažilo asi před sto padesáti lety, kdy se tu skvěle vydělávalo na vinné révě, ale dnes je hodně domů opuštěných a jsou levně na prodej, jiné slouží jen sezónně Britům. Podle pana Červenky je právě teď ideální doba na to, aby si člověk nějaký ten domek v Languedoku taky koupil, takže pokud máte pár přebytečných milionů, mohu doporučit. Zdejší krajina má kouzlo Středomoří – domy vypadají, jako by se koupaly ve slunci, i když je zataženo, cypřiše, agáve a olivovníky se střídají s malebnými rozkvetlými popínavkami a svahy jsou osázené vinicemi. Jelikož zrovna bylo období vinobraní, po silnicích projížděly traktůrky s valníky naloženými úrodou a osadami se linula vůně nakvašených hroznů. K tomu si přimyslete zdejší pohodový životní styl, popíjení vína, odpolední siestu, francouzské dvouhodinové obědy a vysedávání v kavárničkách… vůbec se nedivím současné invazi lidí ze severní Evropy. Francouzi (vzdor své xenofobní a arogantní pověsti) prý cizince snášejí dobře a vadí jim jen v případě, že se nesnaží ani trochu mluvit francouzsky, izolují se od místních lidí a sledují pouze zprávy svých domovských zemí.

Čtyři ženy na cestách

Byly jsme zvláštní partička; brzy se ukázalo, že se dělíme na dvě podskupiny, a to novinářky, tedy humanitní typy, a přírodovědkyně, tedy zvídavé šťouralky. Humanitní typy jevily větší zálibu v posedávání po kavárničkách, lelkování, propírání společných známých a různých dávných veselých historek, zatímco Jitku a mě zajímala místní vegetace, různé zvláštní detaily, reálie a podobně. Jitka je ovšem v tomhle mnohem vyhraněnější, žasne úplně nad vším a kavárničky ji vůbec neoslovují, což mě zase jo. Právě Jitka nás přiměla shlédnout vodní dílo Canal du Midi, spojující Atlantik se Středozemním mořem, a zejména soustavu vodních propustí ze 17. století zvanou Ecluses de Fonserans. My tři jsme se bály, že to bude příšerně nudné, ale ve skutečnosti to bylo fascinující, tedy aspoň pro mě. Propusti staré 350 let mají masivní okovaná vrata, do oblouků vyzděné komory a stále ještě jsou v normálním provozu! A plní se přímo překotně rychle, za pěnivého víření vodních mas.

Většina našich výletů měla cíle poblíž města Béziers, které je od Autignaku jen asi 20 km daleko. Samotné Béziers se nám jevilo jako naprosto nepřehledné dopravní bludiště a jakmile jsme tam jednou s autem zabředly, obvykle jsme nevybředly ven dřív než po nejméně půlhodinovém bloudění pofidérně značenými křižovatkami a úzkými křivolakými uličkami. Přitom historický střed Béziers stojí za to, podobně jako blízké město Pézenas (s úžasnými uličkami a obchůdky, jinak také město Molierovo), nebo třeba lázeňské městečko Lamalou les Bains. Taky jsme nemohly vynechat výlet do Carcassonu, což je trochu Disneyland pro Američany, ale i opravdový unikát – opevněné středověké městečko vypadá jako hrad zježený padesátkou věží, ale je mnohem větší než jakýkoli hrad a dokonale zachovalé. V katedrále tady zrovna zpíval sbor čtyř mužů, ze kterých se posléze vyklubali Rusové prodávající CD se svými pravoslavnými zpěvy – ale pěli krásně!

Samozřejmě jsme chtěly zkusit i moře, ale to bylo koncem září už docela studené. Já jsem do něj tedy nevlezla, ostatní statečně ano. Podruhé jsme se vypravily k moři za obzvlášť nevlídného deštivého počasí, a tak jsme se omezily na návštěvu relativně lidové ústřicové restaurace doporučené panem Červenkou. Já jsem si tedy dala krevety, protože potvory v mušlích a škeblích mě nějak vůbec neoslovují; Francouzi si ale prý žádnou oslavu nedovedou představit bez ústřic. Seděly jsme mezi francouzskými rodinami na terase nad mořem, pozorovaly racky nad skalnatou hrází a ústřicovou farmou (což jsou dřevěné kůly čouhající z vody) a podobně jako domorodci jsme pomalu louskaly své mlže a korýše, popíjely vínko a nasávaly atmosféru.

Největší atrakce: víno

Dovolenou v Languedoku můžete trávit tím, že budete objíždět jednotlivé vinné domény (Domaines) a sklípky, degustovat, vybírat a nakupovat lahvinky a nejlépe celé kartony šesti lahví najednou. Pan Červenka a jeho úžasně sympatická švédská manželka Marianna nás vzali do dvou vinařství, kde paní domu byla v prvním případě Slovenka a v druhém případě Češka, obě provdané do zdejšího kraje. První vinařství, kde působí Slovenka paní Vierka (Domaine Barthes), je tradiční statek, kde nás usadili na dvoře pod mohutným stromem a paní Vierka nám nalévala postupně asi šest druhů vína, doprovázela to odborným výkladem a doplňovala, jak by řekli Rusové, „zakuskami“ – sýrem, salámem, bagetou a podobně. Obdivovali jsme jejího sedmadevadesátiletého tchána, který je zcela čilý a denně si dá misku vína s cukrem a nadrobeným bílým chlebem. Druhé vinařství bylo větší a průmyslovější, jednalo se o družstvo sdružující pěstitele vína z okolí. Dali nám tu oběd a bylo strašně zajímavé si prohlédnout ohromné haly jejich provozů, kde se víno míchá, nechává „dojít“ do definitivní podoby, a pak se plní do desetitisíců lahví.

Zpátky jsme vezly tolik krabic vína, že jsme se do auta stěží vešly – a já jsem vzhledem k prohibici panující v ČR přikoupila ještě dvě lahve calvadosu. Tvrdý alkohol tu ale nemají v každé samošce jako u nás, naprosto tu kraluje víno. A to je taky dobře, protože je ohromně zdravé – aspoň pokud ho konzumujete ve zdejším příznivém morfickém poli, kde vyrostlo a nabylo své lahodné podoby.