O knize Zahradničení bez rytí jsem slyšela samou chválu. Konečně jsem si ji přečetla a potvrzuji, že je věcná, praktická, srozumitelná laikům a velmi, velmi užitečná.
Kniha vás seznámí s daleko širší škálou postupů a poznatků, než by se zdálo z jejího českého názvu, i když jako zkratka není špatný. Původní anglický název zní „No Dig Organic Home & Garden“, takže zahrnuje i téma biopěstování a celé domácnosti. Najdete v ní podrobná vysvětlení a popisy toho, jak se obejít bez rytí (tajemství je v mulčování a v dodávání živin na povrch půdy v kompostu), ale také všeho ostatního, co potřebujete k domácímu pěstování, od vysetí semínek, předpěstování sadby, rad týkajících se vhodných kombinací rostlin v místě i v čase, přes kompostování a ochranu před škůdci přírodními způsoby, až po detailní popisy jednotlivých druhů zeleniny a jejich pěstování. To vše je proloženo kapitolami o výrobě domácích dobrot, ale také čistících, kosmetických nebo léčivých přípravků.
Naprostá většina návodů se týká jednoletých zelenin, i když vytrvalé zeleniny jsou tu ve zvláštní kapitolce zmíněny také. To je pochopitelné, protože otázka rytí (tedy důkladného podzimního přerytí záhonů) připadá v úvahu spíš při pěstování jednoletek. Nehledejte tu návody, jak bez rytí založit a udržovat lesní zahradu a ovocné dřeviny; nejsou tu zmíněny třeba ani jahody. Je to dáno tím, že autoři knihy se sami živí pěstováním biozeleniny a jsou tedy velmi fundovaní ve všem kolem její intenzivní produkce.
Kladem příručky je, že je velmi střízlivá a věcná, přiznává všechny možné zádrhele, které mohou při pěstování nastat, a nebarví věci na růžovo stylem „prostě to všechno nasijte, ono se to o sebe postará samo a budete mít hojnost“. I přesto je zřejmé, že tento způsob pěstování není pracnější než způsob konvenční (s rytím, chemickými postřiky a podobně).
Kniha je také pěkná na pohled a plná instruktivních obrázků. Jediná fotka, která by mě snad dokázala od tohoto způsobu pěstování odradit, je na straně 43 s textem: „Pastinák v zimě okousaný potkany, trpící černou hnilobou, ale i tak je pořád co jíst.“ - No, v případě globální katastrofy snad..
Co v knize nehledat
Protože je tato kniha hodně populární, nenajdete v ní „vědečtější“ nebo analytičtější vysvětlení různých otázek – například toho, proč lidé vůbec začali rýt či orat a proč si s tím v celé historii dávali takovou práci (ve hře je samozřejmě likvidace plevelů, a také uvolnění živin z mikroorganismů, které tímto zásahem v půdě zničíte). Za samozřejmost se pokládá, že pro tento způsob zahradničení musíte mít velice mnoho mulčovacího materiálu, konkrétně kompostu, a osobně si myslím, že asi nevystačíte s vlastními zdroji (ledaže by zeleninové záhonky tvořily jen malou část vašeho pozemku a zbytek zahrady by je „dotoval“ kompostem).
Dále se tu nevaruje před tím, že mulčování uhlíkatými materiály jako je sláma nebo štěpka může vést k tomu, že si mikrobi, kteří takový materiál zpracovávají, stáhnou dusík z okolí, a ten pak může rostlinám chybět. Jinými slovy, že je velký rozdíl mezi mulčováním kompostem a mulčováním slámou (čistou, bez hnoje) nebo štěpkou, které určitě nejsou srovnatelně dobrým zdrojem živin.
Je to permakultura, nebo není?
Z textu je jasné, že autoři knihy jsou seznámeni s principy permakultury a používají je, ale ve snaze o co nejintenzivnější pěstování a nejvyšší výnosy často investují víc práce a zdrojů, než by to udělal typický permakulturník, hledající „zacyklené“ a minimalistické postupy bez energetických a materiálových vstupů zvnějšku. Příkladem je hojné využívání mulčovacích a ochranných folií, netkaných textilií („flísů“), nebo tam, kde je to praktické, pěstování v monokulturách. Celkovým zaměřením a obsahem mi kniha připomíná publikace od americké autorky a pěstitelky Carol Deppe (česky vyšly její knihy „Nezdolný zahradník“ a „Tao zeleninové zahrady“), ovšem tato autorka dává kromě praktických rad větší prostor i svým filozoficko-sociologickým úvahám. Mimochodem, právě tyhle dvě knihy mi chyběly v závěrečném přehledu další doporučené četby a s nimi i vynikající příručka Hely Vlašínové „Zdravá zahrada“, kterou bych doporučila všem čtenářům Zahradničení bez rytí k doplnění informací o všech jemných přírodních kolobězích v zahradě. Všechny tyto publikace mají totožnou krevní skupinu.
Anglické reálie
Sám překladatel v doslovu upozorňuje na rozdíly mezi českými a anglickými podmínkami, především klimatickými, ale i v pěstovaném sortimentu, takže si musíte informace v knize obsažené přebírat tvořivě. Ale tak už to s překladovou literaturou chodí, a přesto je to pro nás nepostradatelný zdroj inspirace.
Musím také podotknout, že překlad knihy (z dílny Jana Bružeňáka a Sabiny Polákové) je velmi dobrý a nedrásal mě otrockými vazbami ani zjevným nepochopením originálu, což se o řadě příbuzných knih bohužel říct nedá. Snad bych jen lépe vyjasnila pojem „kypření“ - kypření je totiž povrchové rozrušení půdy, které můžeme klidně provádět, aniž bychom půdní struktuře a půdnímu životu ublížili, ale tady autoři srovnávají záhonky „bez kypření a s kypřením“ - domnívám, se, že asi šlo spíše o rytí, tedy o převracení půdy „vzhůru nohama“, které půdním organismům opravdu škodí.
Zahradničení bez rytí, Charles Dowding a Stephanie Haffery, Rybka Publishers 2019
