Holandští environmentální právníci z univerzity v Tilburgu navrhují tresty pro lidi, kteří nechávají své kočky lovit venku. To snad nemyslí vážně!
Tu informaci jsem objevila jako článek v časopise New Scientist, ale najdete ji i v podobě tiskové zprávy na webu tilburguniversity.edu. Podle environmentálních právníků Arie Trouwborsta a Hana Somsena mohou podle existující legislativy (směrnice EU „Birds and Habitats“) být majitelé koček trestně stíháni za to, že nechávají svá zvířata lovit venku.
Jejich návrh vyvolal velmi negativní emocionální reakce kočkařů. Moji taky. Ale nejde tu jen o emoce a o to, že je ve hře týrání zvířat: jde o to, jak je celá tahle myšlenková konstrukce demagogická, pokroucená, zvrhlá a dokonce i z právního hlediska úplně ulítlá.
Kočky jsou lovci a je to tak dobře
Začnu hned tou zmiňovanou evropskou směrnicí. Našla jsem si, že jde o Směrnici o ochraně volně žijících ptáků, požadující, abychom bránili ničení jejich přirozených stanovišť a rušení ptactva při hnízdění. Netýká se to ale celé krajiny, jen území Natura 2000 – takzvaných ptačích oblastí, kterých je u nás 41 a zabírají jen zlomek území ČR. Například v okolí Prahy široko daleko nic takového není. Takže k mé úlevě je zřejmě myšlenka, že by mě někdo mohl nutit zavírat kočky doma, zcestná.
Kdybych bydlela v blízkosti území Natura 2000, pak by byla starost o to, co mé kočky loví, opodstatněná. Ale tady na Hanspaulce bych odhadla úlovky našeho kocoura Raoula za letošek asi takhle:
- 10-20 myší domácích
- 10-15 hrabošů polních
- 1-2 myšice křovinné či zahradní
- 2-3 rejsci
- 2 sýkorky koňadry
- 1 zlatá rybička z jezírka u sousedů
(Naše druhá kočka Mokoš je už stařenka a neloví nic, ale i ona se ráda toulá venku, kdykoli se jí zachce, a užívá si volnosti a čerstvého vzduchu.)
Holandští autoři návrhu na zavírání koček doma připouštějí také možnost, že by majitelé vodili své svěřence ven na vodítku. Je možné, že existují kočky „polštářových“ plemen, nebo s mimořádně flegmatickou povahou, které by to snesly. Jenže my se vždycky ujímáme nalezených koťat, kterých se původní chovatelé zbavili, a tak jde o zvířata nezdegenerovaná civilizací, se zachovanými přírodními instinkty. A pro ně by to znamenalo trápení. Po právní stránce by tedy šlo o jasné týrání zvířat.
Patří kočky do středoevropské krajiny?
Zmiňovaní dva holandští nepřátelé koček se nechávají inspirovat situací v Austrálii nebo na Novém Zélandu, kde kočky skutečně působí v místních ekosystémech pohromu – do tamní přírody nepatří a mohou opravdu vyhubit tamní endemické druhy, takže drakonická opatření na potlačení kočičí populace jsou tam asi na místě.
Ale v Evropě spolužijí kočky s lidstvem po tisíce let, srovnatelně dlouho jako řekněme pšenice nebo jabloně. Po tisíce let zde existoval vyvážený ekosystém, kdy kočky lovily drobné živočichy, aniž jejich populace ohrožovaly. Pokud dnes ohrožené jsou, pak za to může jednoznačně člověk.
To člověk likviduje přirozená stanoviště, kde mohou malí živočichové žít, hnízdit, skrývat se a nacházet obživu. Člověk zničil remízky, meze, tůňky a další přirozená útočiště v krajině. To člověk používá ve velkém insekticidy, které otravují nebo likvidují potravu ptáků a jistě tak hubí o několik řádů víc ptactva než kočky. To člověk odvodnil krajinu, znečistil vodu a zlikvidoval tak většinu prostředí vhodného pro obojživelníky.
A teď, když tohle všechno provedl, bude házet vinu na kočky? Je to krásný příklad toho, do jak zcestných konců dospěla lidská civilizace. Je to zcela úchylný způsob uvažování, neschopnost vidět věci systémově a v kontextu – ale bohužel je typický. Názorně tu vidíme vleklou nemoc naší civilizace, která vytrhuje věci ze souvislostí, fragmentuje realitu, a každý specialista pak vnímá s klapkami na očích jen svůj úzký píseček – například ochranář ptáků vidí, že kočky loví – a v rámci toho zapomíná na triviální fakta, jako že kočky regulují stavy myší a hrabošů.
Přirovnala bych to k situaci, kdy by někdo plošně postříkal zahrádku herbicidem a divil by se, že mu tam nic nepřežilo – dejme tomu, že by znovu vyrašily jen ty nejodolnější rostliny, třeba kopřivy a pampelišky. Načež by ten člověk spustil povyk, že mu kopřivy a pampelišky zahubily ostatní vegetaci, a tvrdil by, že až je vymýtí, znovu mu tam budou růst původní pestré kytičky! Přitom by zásadní problém byl v tom herbicidu a ne v pampeliškách.
Systémový přístup k ochraně volně žijících zvířat jednoznačně je vrátit krajinu do takového stavu, v jakém byla dejme tomu v první polovině dvacátého století – se spoustou mezí, křovin, přírodních stanovišť, s minimálním používáním pesticidů.
A pokud máme kolem svých domů zdravé ekosystémy, pak kočičí lovení potřebujeme. Například v naší čtvrti rodinných domků, kde většina zahrádek není opečovávána úplně technokraticky a za pomoci jedů, ti drobní hlodavci prostě žijí. A je to tak dobře, protože místní zahrádky jsou přírodní, pestré a podporující nejrůznější živočichy i rostliny z volné přírody – i když to zrovna nemusí být úmyslem jejich majitelů, mají velmi podobný režim jako moje zahrádka, která je programově přírodní. A drobní hlodavci v nich jsou a budou, ničemu neškodí a do domů nepronikají – protože se nepřemnoží díky kočkám.
Ať žijí pestré a živoucí ekosystémy, do kterých patří i kočky!
