Pohled do mobilu, pár nepozorných kroků, díra v chodníku. Noha naštěstí zůstala celá. Jen ze dvou míst crčela krev přes černé bláto. Nemocnice, šití, převaz, sestřička na lovu. Jen tak tak, že jsem neskončil v chomoutu.
Surabaya je druhé největší město Indonésie. S foťákem a pár drobnými v kapse jsem vyrazil na procházku. Špinavé ulice, rozbité chodníky, dopravní chaos. Indonéská města jsou místa, kde byste opravdu nechtěli žít.
Objevil jsem starou čtvrť s labyrintem úzkých uliček. Místní se ke mně nadšeně hlásili. Mluvili jsme sice jinými jazyky, ale kdo by se o takovou banalitu staral. Hlavně, že jsme si rozuměli.
V malé hospůdce jsem si objednal Nasi goreng a kuřecí polévku. Měli tu samé asijské dobroty. Houf dětí však čekal frontu na hranolky s kečupem. Kam ten svět spěje?
Setmělo se. Podle mapy v mobilu to k hotelu nebylo daleko. Těšil jsem se na studené pivo na střešní terase. Vykročil jsem s očima na displeji. Snad proto, jestli se tečka pohne správným směrem.
Pár kroků a….pevná zem pod nohama se ztratila. Mobil odletěl kamsi na chodník. Nechápal jsem, co se stalo. Po chvíli jsem vylezl ze špinavé díry. Obě nohy byly až po kolena pokryté černým mazlavým blátem. Z pravé holeně vytékaly dva čůrky krve a mísily se s černou špínou. Na tmavém chodníku nebylo ani živáčka.
Dobelhal jsem se k nedaleké nákupní galerii. Lidé z ochranky hned pochopili, co potřebuju. V podzemním parkovišti tekla voda z kohoutku u podlahy. O tom, jestli je nezávadná, jsem dlouho nepřemýšlel. Proti černému blátu byla křišťálově čistá.
Na noze se objevily dvě rány. Delší povrchní řez uprostřed holeně a menší hlubší rána blízko kotníku. Lidi z ochranky mi rány vydezinfikovali a překryli sterilními tampony. Jeden chlapík mě potom dokonce odvezl do nemocnice. Jak rád bych všem ještě jednou za všechno poděkoval.
Siloam hospital je moderní nemocnice. Na emergency šlo všechno jako na drátku. Sestra mi vyčistila ránu, úřednice sepsala všechny papíry. Jako na potvoru jsem kartičku pojišťovny nechal v hotelu. Ten den jsem holt moc rozumu nepobral. Domluvili jsme se na přímé platbě. Recepční mi pro jistotu odebrala pas.
Službu konající mladý doktor se pustil do šití. Vypadal nezkušeně. Sestřička mu pinzetou podávala nit, aby měl co nejméně práce. Na vrchní ránu stačily 3 stehy. V té spodní ale chybělo kus tkáně. Doktor tam přesto dva stehy vytvořil. Sestřička vše překryla a zalepila. Dostal jsem prášky na bolest a antibiotika na 5 dní. Každé 3 dny si mám dojít na převaz a za 10 dní na vyndání stehů. Zaplatil jsem kartou, dostal zpět svůj pas a taxíkem se vrátil do hotelu.
Hlavou mi letělo tisíc myšlenek. Byl jsem třetí den na cestě. Přede mnou tři týdny největšího dobrodružství života. Korálový ráj Raja Ampat, Papua Nová Guinea, Šalomounovy ostrovy, Fiji, Havaj. Nakoupené letenky. Můžu pokračovat nebo se mám raději vrátit domů? Co když se noha nebude hojit? Zvítězil kompromis. V odlehčeném režimu budu pokračovat dál. Budu chodit na převazy a nohu mít co nejvíce v klidu. Na hranicích s PNG se uvidí, jestli vstoupím do země lidojedů nebo sbalím baťůžek a poletím domů.
Zapípal mi mobil. Zpráva z neznámého čísla: „Ahoj, tady je sestřička z nemocnice. Chtěla jsem se zeptat, jak se ti daří? A také jestli jsi ženatý?“
Kde sakra vzala moje číslo? Samozřejmě z papírů, které jsem vyplňoval.
Odpověděl jsem diplomaticky: „ Ženatý nejsem, ale mám gérlfrend.“
„To nevadí, tak budeme alespoň kamarádi. Dávej pozor na svoji nohu, já se zase ozvu. Nemáš nějakého přítele, který hledá ženu?“
Co z toho plyne pánové? V Indonésii dávejte pozor na cestu. Nemusíte spadnout jenom do díry, ale také do chomoutu :-)
