Táta v říši středu 2 – Usměvavá Sunny mě ulovila u čínské zdi

"Ahoj, já jsem Sunny. Chceš vidět první pilíř velké čínské zdi? Já tě tam dovedu“. Přinesla mi sushi a tradiční čínský nápoj. „Máme taky beer bar s vlastním pivem“. Zbystřil jsem. Čínský minipivovar? To prolomilo všechny ledy.

Probudil jsem se na horním lehátku nočního vlaku. Na obzoru se táhnul masivní hřeben zasněženého pohoří Qilian. Všude kolem se rozpínala pustá a nehostinná poušť Gobi.

Městečko Ťajukuan (Jiayuguan) se probouzelo do pondělního rána. Ospalá atmosféra malého nádražíčka byla v silném kontrastu s tím, co jsem zažil včera v Urumči.

Naskočil jsem do jednoho z prvních autobusů. K další stanici jsem v něm seděl dokonce sám. Jsem vůbec v Číně? Vystoupil jsem na konečné. Zde se nachází pevnost Ťajukuan pass. Byla vybudována ve čtrnáctém století v období vlády dynastie Ming. Tvořila obranný systém západního konce velké čínské zdi. Byla důležitým místem legendární hedvábné stezky.

Komplex hradeb, bran, chrámů, ochozů a věží vítal turisty. Vojáci v dobových kostýmech pózovali fotoaparátům. Na vnitřním prostranství se konalo představení bojovníků kung-fu a akrobatek. Za pevností čekali velbloudáři na první zákazníky.

U východní brány stojí muzeum Velké Čínské Zdi. Slavná stavba má historii dlouhou 3 000 let. Podobu, kterou známe z propagačních letáků, dostala právě za vlády dynastie Ming v období od 14 do 17. století. V dávné minulosti se jednalo spíše o val ze zeminy, zpevněný kamením. Podle posledních výzkumů a měření dosahuje délky téměř 25 000km. Nejrozsáhlejší lidská stavba na zeměkouli.

Někde blízko pevnosti se nachází první, nejzápadnější pilíř slavné zdi. Jak se k němu ale dostat? Komunikační bariéra i hlad mě poslaly autobusem zpátky do města. Vystoupil jsem zcela nahodile. Před obchodním domem stál les skútrů a kol. Tady by mohla být jídelna. Byla. Místo slov jsem použil ruce a objednal si talíř s prvotřídními nudlemi a masem. Včetně řádné porce chilli omáčky.

Najednou mi někdo zaťukal na rameno: „Ahoj. Já jsem Sunny. Počkej chvilku, hned se vrátím.“ Než jsem se stačil vzpamatovat, byla zpět. Přinesla misku sushi a kelímek kakaového nápoje. „Ochutnej, to je naše tradiční pití. Uděláme si selfíčko? Cizince v téhle jídelně nepotkáváme často. Kolik si myslíš, že mi je?“ Začali jsme si povídat. Mluvila angličtinou o něco horší, než já. Přesto jí ve městě učí.

„K prvnímu pilíři velké zdi se jezdí od nádraží. Jestli chceš, ukážu ti to tam. Musíme si ale vzít taxíka.“ Sunny byla mladá energická žena. Po cestě mi prozradila, že její manžel provozuje ve městě beer bar. Restauraci s minipivovarem. To mě zaujalo. Najednou jsem nevěděl, jestli chci vidět víc slavnou zeď nebo čínský pivovar. „Neboj se, stihneme obojí“, smála se Sunny.

Nejzápadnější konec velké zdi leží kousek za městem. V nehostinné poušti Gobi. Vlastně je to jen zvětralý pískovcový val, vykopaný ze země. Vypadá úplně jinak než zeď v okolí Pekingu, kterou známe z turistických prospektů. První pilíř zdi je označen ozdobnou tabulkou na kamenném podstavci. V podzemních prostorách se nachází malé muzeum. Vedle teče řeka Beida, ostře zaříznutá do pusté krajiny. Na druhý břeh vede visutý lanový most.

Sunny trochu trpěla. Měla boty s vysokými podpatky. Na výlet s cizincem se dnes nechystala. Přesto mi všechno nadšeně ukazovala, komentovala a neustále se smála.

Prohlídku jsme neprotahovali. Sunny měla odřené nohy a já už měl památek také dost. Taxikář na nás čekal. Za pár minut jsme byli zpátky ve městě. Auto zastavilo před restaurací s nápisem Beer bar Berlin. Nablýskané pivní tanky mě přesvědčily, že se tady skutečně vaří pivo.

Světlá dvanáctka i tmavá třináctka chutnaly skvěle. Manžel Sunny byl sympaťák. Kromě nich seděli u našeho stolu ještě dva kamarádi. Sunny fungovala jako komunikační trychtýř z čínštiny do angličtiny a naopak. Její manžel se najednou ke mně naklonil. Ukázal mi na mobilu fotku taoistické svatyně: „Nedávno jsem přijal taoismus.“ Vzápětí dodal, že radši než pivo pije pálenku. Přinesl lahev, na které bylo velkými čísly napsáno 96%. Nalil si skleničku. Naštěstí mě nenutil ochutnat.

Za chvilku se na stole objevilo tradiční opečené pikantní maso na kovových jehlách a další dobroty. Probrali jsme spoustu závažných témat: „Zkus tohle, to jsou nakládané kuřecí pařátky… …nebo chceš kuřecí krky?.. …myslíš, že bude válka mezi Severní Koreou a Spojenými státy… …koukni na fotku, to jsou moje děti… …co si myslíš o Adolfu Hitlerovi?… …Česká Republika? To jsem v životě neslyšel. Nemohl bych tam vyvážet pivo? :-)… …jak se ti líbí v Číně?.. …ty roušky přes obličej tady nenosí lidi kvůli smogu, to mají, aby se neopálili.“ Kdybych nebyl v Číně, řekl bych, že sedím v klasické české hospodě. Tam se také semele páté přes deváté.

Všem novým přátelům jsem rozdal magnetkové suvenýry, přivezené z rodných Pardubic. Sunny jsem věnoval skládací leporelo z Prahy, plné velice „exotických“ staveb. Já jsem na památku dostal malého kungfu panáčka.

Odpoledne se chýlilo ke konci. Přišel čas se rozloučit. Při snaze za své pohoštění alespoň něco zaplatit jsem byl striktně odmítnut. Při odchodu jsem se u lesklých pivních tanků ještě se zájmem zeptal, jak velká byla počáteční investice do minipivovaru. Odpověď byla naprosto přesná: „ Tyhle jsou na 300 litrů piva a támhlety na 500 :-).“

Manžel Sunny trval na tom, že mě odveze na nádraží jejich autem. Vzpomněl jsem si na láhev s nápisem 96%, ze které před tím popíjel. Cesta však proběhla naprosto hladce. Ťajukuan je opravdu malé městečko. Pouhých 200 000 obyvatel. Provoz je zde, ve srovnání s ostatní Čínou, velice řídký. Srdečně jsem se rozloučil s novými přáteli a ve večerním slunci zamířil do nádražní budovy.

V čekárně ke mně přišla mladá maminka s malou holčičkou. „Dcerka vás tady uviděla a chtěla se jen zeptat, kam jedete?“ Usmál jsem se na obě a odpověděl: „Jedu do Lanzhou. Musím ochutnat ty jejich slavné nudle.“

„Tak ať vám chutnají. My jsme z Urumči a zrovna se vracíme domů za rodinou.“

Tak šťastnou cestu ?

Kompletní galerie je zde:?