Noc na pryčně vietnamského vlaku byla za námi. Autobus do Laosu byl plný zelí a mrkve. Tajfun bičoval vietnamsko-laoskou hranici. V údolí řeky Mekong už byl klid a mír. Štědrý den i večer s asijskou příchutí.
Průvodčí nás vzbudil voláním: „stanice Vinh.“ Stejně jsme nespali. Pro mě bylo tvrdé lehátko vietnamského vlaku krátké. Pro Magdu to byl křest ohněm asijského cestování. Příliš autentický zážitek na to, aby nerušeně spala. Netušila, co nás ještě čeká. Vánoční plán cesty jsem jí raději servíroval po částech.
Nádraží ve Vinhu se topilo ve tmě. Hala byla zavřená. Klasické vietnamské staveniště. Řidič taxíku po krátkém dohadování pochopil, kam chceme jet. Autobusové nádraží „Vinh – tržnice“ bylo na periferii. Okolní domy připomínaly slum. Žádné osvětlení. Off-line mapy však směr potvrzovaly. Taxikář nás vyhodil u nějaké závory. Za ní byla plocha s několika autobusy. Začalo svítat.
Dle cestovatelského fóra měl odtud odjíždět autobus k laoské hranici. Navazujícím spojem jsme se měli dostat do města Lak Sao. Všechno bylo jinak. Tím směrem žádný autobus nejel!
Uprostřed betonové plochy však jeden stál. Za sklem měl nápis Thakhek. Laoské město, kam jsme chtěli dorazit až za tři dny. Řidič nám na mapě ukázal trasu. Přes Lak Sao nevedla. Nevadí. Hlavně že cílová země je ta pravá.
Autobus nebyl úplně obvyklý. Náklad zelí pokrýval nejen jeho střechu, ale i větší část vnitřního prostoru. Byly tu také pytle s obří mrkví. Řidič si s umístěním 10 cestujících hravě poradil. Pro nás cizince vyklidil jednu dvousedačku. Ostatní seděli, kde se dalo. Kolem řidiče, na krytu motoru, na kufrech, na zelí. Chvíli jsem měl strach, jestli den v asijském autobusu po noci v asijském vlaku, nebude na Magdu trošku moc. Do teď byla zvyklá cestovat s kufrem na kolečkách.
Držela se dobře. Dokonce všem spolucestujícím nabídla sušenky. Přesto, že to bylo jediné jídlo, které jsme měli. Konec konců, byli jsme tu jedna rodina. Namačkaní tělo na tělo. Pronikavá vůně čerstvého zelí nás provázela celou cestu. Jako když doma krouháte na zimu.
Začalo pršet. Za 4 hodiny jsme dorazili na hranici. Pohraničník porovnal naše obličeje s těmi v pasu. Přesně mířeným razítkem uzavřel naši vietnamskou epizodu. Začínal se zvedat vítr. Autobus popojel pár set metrů k laoské hranici.
V dešti jsme přeběhli pod stříšku celnice. Za okénkem pro udělování víz nikdo nebyl. Naštěstí. Počasí se zhoršilo. Silný vítr ohýbal palmy a šikmý déšť bičoval prostor u okénka. Navzdory stříšce, která nad ním byla. Vpadli jsme rovnou do budovy.
Sabaidí – dobrý den. Umět pozdravit a poděkovat je pravidlo, kterým se řídím. Otevírá lidská srdce. Přítomný úředník se nám hned věnoval. Vzbudil kolegu, který uděluje víza. Venku zuřila bouře. Tajfun Tembin právě začínal pustošit vietnamské pobřeží.
Úředník nám nalepil víza do pasů: „Pán je Čech, zaplatí 30 dolarů, paní je z Polska, zaplatí 35 dolarů.“ Spiklenecky jsem se na Magdu zašklebil: „Vidíš, nás tu mají raději.“ Poplatky za vstupní víza má Laos odstupňované podle národností. Nejdražší je má Kanada. Kdo ví proč?
Prvních pár laoských kilometrů jel autobus krokem. Prašná silnice s výmoly větší rychlost nedovolovala. Asfalt začínal v údolí. Najednou přestalo pršet. Vítr ustal a vysvitlo slunce. Tajfun vízum nedostal. Kolem ubíhala krasová krajina. Homolovité kopce a šedo-bílá skaliska. Pod nimi tradiční dřevěné domky na sloupech. Exotická panoramata.
Po 7 hodinách jsme dorazili do Thakheku. Přišel čas loučení. Za těch pár hodin jsme se s ostatními cestujícími docela sblížili. I přes komunikační bariéru.
Šířka řeky Mekong byla ohromující. Na druhém břehu svítilo Thajsko. Večer se blížil. V nábřežní restauraci měli ozdobený vánoční strom. Koledy tam naštěstí nehrály. V budhistické zemi by to znělo opravdu divně.
Za chrámem plným oranžových mnichů bylo malé tržiště. Dali jsme si lavór vývaru s masem a nudlemi. Ovocné ražniči v pikantní omáčce tvořilo dezert. Sváteční večeře po laosku. Na toulavého pejska také zbylo. Byl přece Štědrý večer.
Pár obrázků z vánoční cesty:
