Mel učí v Guilinu angličtinu. Výlet na skútru byl její nápad. Nadšeně jsem souhlasil. Po cestě do středověkého města Daxu jsme zabloudili. Náhodou jsme tak objevili ruiny města jiného. S tajemným názvem Xiong Cun.
Ubytování přes couchsurfing jsem zkoušel podruhé. Mel je původem z Malajsie. Stejně, jako řada dalších cizinců, učí v Číně angličtinu. Patří k lidem, se kterými se vidíte poprvé v životě, ale připadá vám, jako byste se znali odjakživa.
Projížděli jsme tropickým čínským venkovem. Palmy se střídaly s rychle rostoucími stromy vládního programu pomoci chudým vesničanům. Elektrický skútr se překvapivě držel. Já nejsem žádná trasořitka a Mel je taky kus ženské. Přesto jsme z něj vymáčkli i 45km/h.
Dojeli jsme do větší vesnice. Daxu by tu už mělo být. Mel mluví docela obstojně čínsky. Pán z krámku nám poradil: „Středověké město? To je přece tady“. Ukázal do ulice za domem. Něco nám tu nehrálo. Daxu je na všech guilinských turistických prospektech. Že by se tam šlo oprýskanou uličkou?
Vydali jsme se na průzkum. Objevili jsme klenutou bránu. Za ní se skrýval úplně jiný svět. Labirint úzkých uliček a opuštěných domů. Vlastně ne tak úplně. Pár rodin tady stále žilo. Slepice se tu procházely nerušeně, jako pávi. Občas jsme zakopli o spícího psa. Přepadlo mě objevitelské vzrušení. Co se skrývá za dalším rohem? Kam se dostaneme tímhle průchodem? Město tvořilo rozlehlý uzavřený komplex. Vcházelo se do něj několika branami, podobnými té, kterou jsme přišli. Uprostřed labirintu stála stavba připomínající chrám. Na zdi byla připevněná tabulka. Popis byl i v angličtině. Konečně víme, kde jsme. Tyhle ruiny mají jméno Xiong Cun.
Tabulka byla zjevně určena turistům. Kromě nás tu ale žádní jiní nebyli. Rozhlídnul jsem se po oprýskaných domech a rozpadlých střechách. Tohle místo má jen dvě možnosti. Během pár let se rozpadne na prach nebo jej opraví a udělají z něho další turistický Disneyland.
Do Daxu jsme nakonec také dojeli. Uličky byly podobné, jako v zapomenutém Xiong Cunu. Lemovala je však řada stánků se suvenýry a rychlým občerstvením. Strašná nuda.
Do Guilinu jsme se vrátili po setmění. „Radši nebudeme svítit, budeme šetřit baterku.“ Připojili jsme se k většině dalších nesvítících skůtrů. Po dvou týdnech v Číně jsem se už ničemu nedivil. Mel měla pravdu. Skůtr chcípnul asi 20metrů od půjčovny. Ten kousek jsme dostrkali nohama.
Kompletní galerie zde:
