Mrtvá sezóna u Jihočínského moře

Překročil jsem Obratník Raka. Po 12 000 km jsem narazil na něco, na co jsem dříve nebo později narazit musel. Vzduch 30, voda 30. Co si přát víc. V půlce května tu ale byla mrtvá sezóna.

Čínské letovisko Beihai jsem vybral úplně náhodou. Krátký pobyt u moře na konci cesty je vždycky příjemný relax. Už od nádraží jsem cítil jeho slanou vůni. Pláž byla přes den téměř prázdná. Byla půlka května. Mrtvá sezóna.

Na věžích pobřežní hlídky nikdo nehlídkoval.

Z vodních skútrů se nesundávaly krycí plachty.

Chlapeček si neměl s kým hrát.

Spadlá letadla nikdo neuklízel.

Fotky novomanželů nerušili turisti.

Rybáři měli svatý klid.

V přístavišti osobních lodí nebyla voda.

Městská promenáda zela prázdnotou.

Ryby a želvy v restauracích dostaly par dní života navíc.

Vhodný čas tak akorát na partičku karet.

V čínském Beihai jsem objevil ulici Zhuhai s evropskou koloniální architekturou. Kdysi tu sídlily ambasády devíti západních zemí. Dnes je to turistická atrakce, kde se vybírá vstupné. Ne však v mrtvé sezóně.

K večeru se pláž zaplnila. Místní se přišli vykoupat. Stejně jsem to udělal i já. Bez věcí, bez mobilu, bez foťáku. Jen v plavkách a s ručníkem v ruce. Skočil jsem do hřejivých vod Jihočínského moře. Vznášel jsem se ve vlnách a rozjímal. Zbývalo mi poslední místo čínského putování. S ním i konec druhé kapitoly cesty.

Slunce se pomalu potopilo pod hladinu a pláž se rychle vylidnila.

Byla mrtvá sezóna.