Kamarádky ze Samaru pro mě připravily cestu na rajský ostrůvek s noclehem u Amora, výlet k bizarním skalním útvarům i dovádění v korálovém moři. Tam mít tak baráček. Jenže to bych se tam musel nejdřív oženit (pokračování příběhu)
Probouzející se rachot ulice mě vytrhnul ze spánku. Vzápětí jsem uslyšel lehké ťukání na dveře. Byla to Naya: „Vstávej lenochu. Dáme dole kafe a jedeme.“ V hlavě mi tlouklo sto permoníků a připomínalo včerejší karaoke párty. Co naplat, cesta kolem světa přece nemá být žádný nudný relax, ale smršť intenzivních zážitků. Opláchnul jsem si obličej, uložil svých pár švestek do baťůžku a za chvíli jsme již s Nayou seděli v hotelovém bufíku.
„Pojedeme do Lavezares a po cestě vyzvedneme Jocelyn. Rachel dorazí sama a Andy s námi nepojede. Jede si dnes kupovat nový skútr. Trajektem přeplujeme na ostrov Biri, kde jsou úžasné skalní útvary. Bude se ti tam líbit,“ nastínila Naya jasný plán.
Přístaviště v Lavezares není žádný velký terminál. Větší část tvoří tržiště, v jehož koutě se skrývá malá kancelář. Holky koupily jízdenky a také tašku čerstvých ryb na oběd. Nastoupili jsme do trajektu. I když trajekt bylo v tomto případě trochu silné slovo. Jednalo se dlouhou úzkou loďku, po stranách opatřenou vahadly. Pasažéři se usadili po dvou, či po třech na sedátka z prkýnek pod plastovým přístřeškem.
Cesta na ostrov Biri trvala asi hodinu. Na okraji mělčiny lavezaréského zálivu se z moře tyčí zajímavá skulptura. Na torzu lodi stojí obří panna Marie a zachraňuje tonoucího ztroskotance. Zdejší zrádné mělčiny s kameny trčícími nad hladinu si zřejmě už vzaly nespočet obětí.
Blížili jsme se k ostrovu. Břehy byly plné palem, dokonalá iluze ráje. Naya seděla těsně vedle mě a často si nás fotila. Vypadali jsme jako šťastný pár: „Vidíš tamten penzion? Tam budeme spát.“ Přímo na pobřeží stála budova s nápisem Villa Amor. Mám v tom snad vidět nějakou symboliku? Po těch řečech o modrookých dětech včera večer na karaoke? Ale ne, tohle není past. Jen výlet s přáteli.
Dopravu po ostrůvku zajišťují motorky se zvláštní konstrukcí prodlužující sedadlo. Za řidiče se tak vejdou další 2 pasažéři. Naya seděla přede mnou. Její rudé voňavé vlasy mi při jízdě vlály do obličeje a letmé dotyky těl na společném sedadle posílaly nervovému systému jasné signály. „Chlapče dávej pozor,“ šeptal mi vnitřní hlas, „jeden neuvážený krok a máš to na doživotí.“
Majitelka Villy Amor na nás čekala. Měla pro nás připravené 2 bungalovy po 2 lůžkách. „Její manžel je Kanaďan,“ prozradila mi Naya. „Částečně žije v Kanadě a částečně tady. Žena se stará o penzion a manžel za ní pravidelně jezdí. To je u nás docela častý koncept soužití. Cizinec totiž nemůže na Filipínách vlastnit nemovitost. Nejprve se tady musí oženit. Taky to tak můžeš udělat,“ dodala se smíchem.
Paní majitelka si vzala od děvčat dovezené ryby a společně s kopcem rýče nám za chvíli přinesla upečenou baštu ke stolu venkovní terasy. To, že maso nebylo z jejích zdrojů, vůbec nevadilo.
Skvělý oběd a únava ze včerejšího večera přinesly spontánní polední klid. Odpadli jsme všichni. Někdo usnul v houpací síti, někdo na posteli a někdo na lavici na terase.
Ostrov Biri je známý svými bizarními skalními útvary vymodelovanými větry a vlnami Tichého oceánu, které na něj neúprosně dorážejí. Navštívit tohle místo je prý nejlepší při východu slunce.
Holky rozhodly, že si najmeme průvodce na motorkách, kteří nás budou mezi jednotlivými skalními formacemi převážet. Výlet se objednával v malé kanceláři v přístavu. Protože děvčata odmítala jakýkoliv můj příspěvek na ubytování a jídlo, rozhodl jsem se celý výlet zafinancovat sám. 2 průvodci a 2 motorky pro 4 výletníky na půl dne stáli v přepočtu asi 400korun. Nekupte to za ty peníze.
Program na příští ráno byl jasný. Program na pozdní odpoledne jsem navrhnul já. U penzionu se válely padleboardy, tak proč toho nevyužít. Zá chvíli jsme už řádili v křišťálově čistém moři. Pod hladinou bylo plno korálů, jen rybek poskrovnu. Takový barevný, ale lehce mrtvý svět. Čert ví proč.
Z vody jsme vylezli ve chvíli, kdy už slunce pomalu mizelo za obzorem. Naya si neodpustila poznámku, že se kvůli mému hloupému nápadu trochu opálila, což narušilo její typickou asijskou touhu po světlé pleti.
K večeři jsme měli zbytky od oběda. Následných několik rund piv San Miguel už bylo v mojí režii. Vždyť jsem, kromě plánovaného ranního výletu, do té doby ještě pořádně nic neplatil. Jocelyn měla docela dobrý splávek. Myslím, že ani v Čechách by se neztratila. Celý večer jsme si povídali. Holky mi vyprávěly o práci, o tom, že na Filipínách jsou ještě nižší platy, než v Indonésii, o jižním muslimském ostrově Mindanao, který vláda nemá úplně pod kontrolou o Andy, která s námi dnes nejela, ale prý touží najít sponzora, který by ji zaplatil prsa. Čtenář mého minulého blogu ví, že Andy není biologická žena, ale ladyboy. Řeč byla také o nadnárodních korporacích, které skupují filipínský majetek, o korupci, o lásce, o vztazích, o politice…. Prostě o všem o čem se u piva obvykle klábosí. Já jsem se jim zase snažil přiblížit život v Evropě. Vyprávěl jsem o tom, že všichni Evropané nejsou pohádkově bohatí, jak si nejspíš myslí, že Češi jsou chudší, než Němci, ale zase mnohem bohatší, než Rumuni nebo Ukrajinci, že se u nás vaří to nejlepší pivo na světě a u piva se také řeší všechny i ty nesložitější problémy Zeměkoule. Když se hovor stočil na téma rodina a já řekl, že česká maminka může po porodu zůstat 4 roky doma a ještě za to dostane od státu zaplaceno, kroutily holky nevěřícně hlavou. „Cože?“, řekla Naya, „já jsem šla do práce 3x hned po šestinedělí. A kolik se u vás rodí dětí?“ Musel jsem přiznat, že méně, než umírá starých lidí. A to je na tom ČR s porodností v rámci Evropy ještě docela dobře. Na Filipínách je situace přesně opačná. Jak jsem se dozvěděl, Filipíny jsou „children friendly.“
Poslední runda Sam Miguel zašuměla. Nastal čas jít spát. Holky mi řekly, že se vyspí společně v jednom bungalovu a já sám budu v tom druhém. Korpulentní Rachel si vezme jednu postel a Naya s Jo se vejdou do té druhé. Namítnul jsem, že je to hloupost. Proč se budou 2 mačkat v jedné posteli, když u mě zůstane postel prázdná. Po chvilce dohadování uznala Naya, že mám pravdu a stočila se do klubíčka v posteli vzdálené od té mojí asi jen metr.
Mí přátelé doma se dělí do dvou skupin. První mi nevěří, že na mých cestách se v takových situacích nikdy nic nestalo a jsou přesvědčeni, že své sexuální zážitky tajím. Ti druzí mi věří, ale zároveň dodávají, že jsem trouba a českým mužům dělám jen ostudu. Někdy si zpětně říkám, že jsem opravdu trouba.
Svítání je má nejoblíbenější část dne. Svět se probouzí, ptáci řvou a vzduch voní svěžestí. Kokrhání kohoutů mi připomnělo domov. Vedlejší postel byla prázdná. Naya je zřejmě ranní ptáče nebo měla obavy ze společného probuzení. Chlapci s motorkami už čekali před penzionem. K útesům to bylo pár kilometrů. Projížděli jsme vesničkami plnými maličkých domků, palmovými plantážemi i hustou džunglí.
K prvnímu útesu se jde po dlouhé betonové lávce. Za ní je pás mělkého zálivu, ze kterého se tyčí oblé rozervané skalisko. Potom už jen nekonečný obzor. Tichý oceán. Další pevnina je odtud vzdálená několik tisíc kilometrů. Útes je vymodelován vlnami a větry do prapodivných tvarů. Jako by byl z jiného světa. Obliny, hrany, díry, převisy i terasy. Celkem snadno se dá vystoupat nahoru, sledovat divoké vlny dorážející na skalisko a užít si pohledu na vycházející slunce, stoupající vzhůru z vln oceánu.
U dalšího útesu jsme už nebyli sami. Dokonce tam byl i stánek se suvenýry. Zahraničních turistů sem ale moc nejezdí. Obvykle skončí v profláknutějších destinacích Filipín, k nimž ostrov Samar nepatří. Neodolal jsem a koupil si magnetku. Pod útesem se třpytila malá laguna, kde se dalo koupat. Voda Tichého oceánu je na tropické poměry docela chladná. Pod hladinou bylo jen kamení, pár dlouhých řas a sem tam nějaká rybka.
Majestátnost a síla oceánu na mě udělaly dojem. Jak bezvýznamné je proti tomu každodenní lopocení miliard malých človíčků.
Na oběd jsme se vrátili do Villy Amor. Do odjezdu lodi zpátky na Samar zbývalo ještě pár hodin. Holky využily čas odpočinkem v houpacích sítích a já objevováním podmořského světa ve vlnách před penzionem.
Úzká lodička nás potom odvezla z ostrůvku Biri zpátky do Lavezares a odpoledne jsme už byli zpět v Catarmanu. Čekal mě poslední Filipínský večer. Strávili jsme ho opět zpěvem v oblíbeném karaoke baru. Ráno mě Naya a Andy odvezly na letiště. U snídaně a kávy jsem poděkoval za nečekanou péči, kterou mi holky celý čas věnovaly. Snad jsem i já trochu zpestřil jejich běžný život. Naya se zasmála a pronesla, že příště už přijedu na naší společnou svatbu. Nebudu zapírat, že jsem nějakou dobu vážně přemýšlel proč vlastně ne.
Pár polibků na rozloučenou a pak mě pohltila brána letištního prostoru. Přelet malým letadélkem do Manily, autobusem na druhé manilské letiště a pár hodin čekání na let dál na východ. Na jeho konci čekala tajuplná země se špatnou pověstí.
Papua Nová Guinea.
