EU se stala nástrojem bezprecedentní německé vlády nad Evropou

Boj za udržení odkazu prezidenta Beneše - přebudování Masarykovy 1. republiky na skutečně samostatnou republiku Čechů bez třímilionové německé menšiny nesdílející společnou identitu s Čechy proto nabývá mimořádně na významu.

Výrok, že Benešovým cílem byla práce pro důstojnou národní existenci, je totálně proti veškeré multuikulturalistické teorii EU, pro niž je důstojná národní existence slovem minulosti. Protože v porovnání s prezidentem Masarykem ustupuje díky triviálním dezinterpretacím a dobově podmíněným výkladům činů obou prezidentů význam Edvarda Beneše do pozadí,  uspořádal Institut Václava Klause (IVK) seminář k uctění památky 80. výročí Benešovy volby prezidentem Československé republiky. Prezident IVK Václav Klaus je přesvědčen, že vnímání Edvarda Beneše klouže povrchně po povrchu a nikdo se nezamýšlí nad příčinami a důsledky jeho rozhodnutí, a tím nedoceňuje jeho hlavní přínos pro náš národ - dobudování Masarykovy 1. republiky odsunem Němců, na skutečně suverénní Republiku československou.  Panelisté se proto zamýšleli  nejen nad čiností Edvarda Beneše v době jeho prezidentování, ale především nad jeho přínosem k dnešku. A seminář přinesl díky tomu zajímavé pohledy na postavu tohoto rozporuplného prezidenta i na postavu jeho předchůdce.

 Seminář  „Edvard Beneš – 80 let od volby prezidentem“ moderoval prezident Václav Klaus a své pohledy na prezidenta Beneše přednesli (zleva) emeritní profesor Filosofické fakulty UK Robert Kvaček, děkan Právnické fakulty UK Jan Kuklík, profesor Fakulty sociálních studií Masarykovy university Jaroslav Hroch, výkonný ředitel IVK, ekonom a historik Jiří Weigl a předseda Společnosti Edvarda Beneše Pavel Carbol.

Je všeobecně známo, že fotogenický tatíček Masaryk dokázal skvěle navázat na nimbus c. k. mocnáře a vybudoval si autoritu, která ho přežila zřejmě na věky věků. Zatímco z prezidenta Masaryka se tak vytvořila v národě nedotknutelná ikona, o níž má každý jasný názor jako o obrazu státníka, politika, filosofa a humanisty, o Benešovi se zažila i přes výše uvedený obrovský přínos pro skutečnou samostatnost naší země představa povrchního pragmatika, který jen dovedl vykonávat Masarykovy příkazy a sám zklamal. Nikdo nevzpomene na to, že Masarykova 1. republika byla všechno jiné než prosperující a stabilní stát a to, že tento stát skončil neslavně, se svádí na jeho nerozhodného nástupce Beneše. Republika byla přitom umělým slepencem zemí, jehož třetina, němečtí občané, nesdíleli společnou identitu s Čechy o Slovácích nemluvě. Přitom Masaryk tento závažný národnostní problém, který byl při vzniku 1. republiky klíčový, vůbec neřešil. K čemu to vedlo za války, je známo, a k čemu by to vedlo nyní, kdyby tento problém za Masaryka nedořešil po druhé světové válce odsunem 3 milionů Němců Beneš, o tom raději ani za vlády kancléřky Merkelové nad Evropou nedomýšlet.

Ocenění Edvarda Beneše neznamená, že si nemáme vážit prezidenta Masaryka. Masaryk byl určitě velmi odvážný muž, který nás odtrhl definitivně od Rakouska-Uherska (RU) v době, kdy si domácí česká politika nedovedla rozchod s ním představit. Ať se nyní na Rakousko-Uhersko díváme sebe negativněji, tehdy bylo vnímáno jako ochrana malých národů před německou či ruskou porobou. Masarykův krok na vystoupení z tohoto svazku byl v té době proto neslýchaný, velmi riskantní a odvážný. A to i přes to, že RU válku prohrálo. Bohužel byl ale i nerealistický a hazardérský, protože v Čechách byla třetina obyvatel německá, což si Masaryk nepřipouštěl. Využil prostě toho, že po prohrané 1. světové válce bylo nejen RU, ale i Německo vyřazeno ze hry a že čeští Němci se mu díky tomu nebyli schopni postavit. Navíc visela nad Evropou hrozba bolševismu a nadšený nacionalismus se hodil jako stabilizátor situace, protože válka vyhrotila i strach z rakouských Němců. Masaryk podcenil všeněmecký nacionalismus Němců žijících tehdy u nás i v Rakousku, který podnítil 1. světovou válku, a to, že bude jen otázkou času, kdy se budou snažit rozložit právě jím vytvořenou 1. republiku. A čas ukázal, že poražení Němci se pokusili o hrozný revanš za porážku v 1. světové válce rozpoutáním druhé světové války a že čeští Němci se k nim s nadšením přidali.

Po porážce ve 2. světové válce ale německá menšina u nás chtěla zůstat. Co si s touto nacionální německou menšinou ale počít, tento velký problém padl na prezidenta Beneše. Jako zkušený státník, který prožil již dvě hrůzné války vyprovokované Německem, si uvědomoval, že je jen otázkou času, kdy se opět čeští Němci začnou bouřit a staneme se díky tomu opět německou kolonií. Věděl, co znamená pro stát ztráta státní suverenity a bál se toho tehdy ze všeho nejvíc. Suverenitu chtěl proto udržet za každou cenu. I přes prohru Německa totiž rozhodně nepodceňoval jeho sílu spočívající v obrovském nacionalistickém cítění Němců, které válkami jen utužilo. A po zradě Francie si uvědomil, že bez pomoci Ruska to nepůjde. 

A zde nastává hlavní spor o tento Benešův krok, spojení se po válce s vítězným Stalinem, který mu chytře sliboval suverenitu ponechat, "pouze" požadoval ideologickou sféru vlivu u nás. Stalin si přál, abychom byli výkladní skříní, kde se ukáže, že funguje sovětský ideologický systém dobře. Beneš, který byl svým cítěním levicový národně-socialistický politik, to pokládal za menší zlo, než mít 3 miliony Němců ve státě, a přistoupil na to. Protože Stalinova ideologická nadvláda vedla k mnoha vraždám nejhrdinštějších lidí a k takřka půl století života nás všech v komunistickém marazmu, lidé měli tento krok Benešovi velmi za zlé. Byla to bezesporu hrozná doba a bylo to pochopitelné. Nyní, kdy jsme se po rozpadu SSSR a světovému zániku komunismu dostali do svobody, nabývá ale Benešem vydobytá národní suverenita obrovsky na ceně.  S odstupem času vidíme, že jak Hitler, tak Stalin byli sice strůjci extrémně nebezpečné a kruté, leč historicky krátkodobé výchylky vývoje národa, ale po jejich smrti se zase každý stát snažil o obnovení toho, co je pro národ nejdůležitější - státní samostatnosti. Dokonce i Rusko si vydechlo, natož pak ostatní evropské státy, včetně naší republiky. A protože v současném světě, kdy existuje celosvětová snaha o obnovení konceptu vlád velkých států na úkor malých zemí, je pro náš stát velice důležité, že máme suverénní stát bez 3milionové německé menšiny, která by se rozhodně snažila opět dostat k mocnému merkelovskému Německu, které triumfuje nad vládou v Evropě skryté za líbivou hlavičkou EU.  Po zkušenostech z 2. světové války víme, že velmoci sledovaly vždy svoje a nikoliv naše zájmy. A tohle Beneš zažil na vlastní kůži a proto se toho zřejmě obával víc než Stalina. A měl bohužel pravdu. Tato idea začala jednoznačně dominovat za druhé světové války a triumfuje dodnes s německým vedením pod hlavičkou EU. 

Je proto nutné uznat, že prezident Beneš byl jedním z mála lidí, kteří si z mnichovského debaklu odnesli zásadní ponaučení: že z Masarykova Československa zahrnující vítěze i poražené a opírajícího se o spojence, kteří dokázali, že jejich zájmy leží jinde, nelze budovat úspěšný stát. Beneš pochopil, že jakýkoliv potenciální český stát může v hranicích tehdejšího protektorátu žít jen pod německou nadvládou a že mít uvnitř třímilionovou pátou kolonu českých Němců je pro něj obrovsky nebezpečné.  I když věděl, že odsun takového množství Němců z něj bude obrovsky obtížné a bude považováno mnohými občany za  drastické, je bezpodmínečně nutným krokem pro opravdovou samostatnost naší země.  Jinak, že i přesto, že Německo prohrálo válku, zůstaneme stále zakotveni v německém světě. Beneš vystěhováním 3 milionů českých Němců z naší země konečně dobudoval skutečně samostatné Masarykovo Československo. Až tímto jeho fatálním krokem se český stát stal homogenním a životaschopným samostatným státem. 

Beneše nemůžeme proto soudit, natož ho pochopit, odmítneme-li kriticky soudit Masaryka, jak správně zdůraznil Jiří Weigl. Spojení se SSSR nebylo podle něj fatálním omylem stárnoucího prezidenta, jak se ho snaží mnozí omlouvat. Beneš prostě nepochyboval o opětovném napadení Německem, pokud v naší zemi zůstane tak silná německá menšina, a proto na prvním místě byla pro něj snaha o udržení státní samostatnosti za každou cenu. Beneš neuvažoval o osudu země jen krátkodobě od voleb do voleb, ale hleděl do budoucnosti. Ostatně právě pro tuto jeho schopnost si ho vybral Masaryk již jako 24letého mladíka za spolupracovníka. "Masaryk jako první vycítil, že Beneš nemyslí jen na konkrétní situaci, ale je o více kroků vpředu. A to je velkou devizou pro politika. Ukázalo se to právě ve válce a v rozhodování po ní při odsunu Němců.," jak uvedl profesor Kuklík. A protože západní velmoci dávaly najevo, že problém naší suverenity není jejich prioritou, spojil se se Stalinem. Státní suverenitu pokládal Beneš za nejvyšší národní devizu, které podřídil prostě vše. Rok 1989  a pád SSSR daly Benešovi za pravdu. Sovětskou hrůznou éru jsme nakonec, byť s těžkými problémy, přečkali, a nyní díky Benešovi můžeme v nové Evropě vystupovat s Německem jako rovný s rovným. A to je nesmírně důležité v době, kdy koncepce EU evidentně selhala v základním úkolu. Omezovat dominantní vliv Německa a zabránit jeho hegemonii. EU se naopak stala nástrojem bezprecedentní německé vlády nad Evropou, v níž znovu sjednocená středoevropská velmoc nemá protihráče.

Pokud sledujeme postoje současné německé kancléřky, tak má velký problém s bismarckovským sebeomezováním se a s politickým realismem beroucím ohled na druhé. Evropská integrace je díky tomu v krizi a bohužel i politické uspořádání ve světě se začíná měnit. Tím vším je bohužel ohrožen největší Benešův úspěch, homogenní národní stát, neboť ten má být v představách evropských elit rozbit jako hlavní překážka sjednocení kontinentu. Boj na obhajobu a udržení odkazu prezidenta Beneše, zachování homogenního států Čechů,  tak získává nový význam a aktuálnost. A měl by se stát hlavním cílem naší politiky. Měli bychom si vážit jím vybudované národní suverenity.

A jak uvedl profesor Robert Kvaček, i ti, kteří více milují prezidenta Masaryka, by si měli uvědomit, že ten si Beneše vážil tak, až to vyvolávalo nevoli u mnoha tehdejších politiků. Pokud platí, že Masaryk byl moudrým mužem, tak asi věděl, proč hned v prosinci 1918 v pařížském hotelu po svém zvolení řekl, že by jeho nástupcem měl být tehdy mladičký 34letý Beneš a na Pražském hradě to zopakoval k nevoli tehdejších politiků, kteří očekávali, že navrhne Kramáře. Názor pana profesora potvrdil profesor Hroch, který uvedl mj., že  humanistické články 24letého Beneše zapůsobily na Masaryka  tak, že 8.9.1908 s ním navázal spolupráci a od té doby se neodloučili. 

Na semináři zazněla také slova vážné kritiky na některé postoje prezidenta Beneše. Jsou však vesměs známé a vhodné na jiný článek. Tento článek má přinést jeho největší odkaz dnešku, který jeho chyby vykoupil. A jak uzavřel moderátor semináře prezident Klaus: "Ptát se dějin, co by bylo, kdyby, je nezajímavé. měli bychom rozbít dnešní falešně vznikající sen typu, kdyby Beneš nejel do Moskvy, osud naší země by byl jiný. Nic jiného by se s námi nestalo. Rusové by nás stejně získali do sféry vlivu. Mělo by být zdůrazněno, že základním  Benešovým cílem byla práce pro důstojnou národní existenci.  To je výrok, který je totálně proti veškeré multikulturalistické teorii EU. Důstojná národní existence je pro EU slovem minulosti,  což my nechceme a nesmíme dopustit."

© Kulturní komise ČR