Osmnáctiletý sedlák v uniformě Wehrmachtu

Pohled z jiného úhlu na hochy tohoto věku, kteří tuto uniformu byli nuceni na sebe navléknout. I když by si to raději rozdávali s děvčaty než s Rudou armádou.

Můj nepoznaný táta v uniformě. A tady zleva: děda Alois, babička Anna drží mě, máma Marie,Egon a v pozadí ukazuje pozadí kráva HanneloraTeta Hilda

Úryvky z mé první knihy Transfuze Antona Horsta, nakladatelství Pragoline Praha. Je na trhu a v knihovnách od roku 2005. Chystají se E-knihy z mé tvorby.

Tyhle ukázky prožil a napsal můj strýc Egon Brückner z Karlovarska, bratr mé maminky. S jeho svolením jsem směl jeho vyprávění skloubit se vzpomínáním mým z té doby. Tedy viděno dětskýma očima.

Můj táta zprvu sloužil v uniformě československé armády, po rekapitulaci na něj navlékli uniformu wehrmachtu. 1941 v osmadvaceti letech, zůstal na věky pod zemí Sovětského svazu. Znám ho tudíž jen fotografického.

Strýc Egon jako jediný muž z rodiny přežil. Také jeho dva starší bratři neměli to štěstí. Tento rok bude devadesátníkem. Jsme od sebe 300 kilometrů. Po drátu si často vyměňujeme zážitky a máme uši červené od veliké srandy, které si říkáme. Je výborným vypravěčem a veselá kopa, jak byl jeho otec – můj děda – Alois,

od kterého jsme zdědili oba také chuť psát. Jsme poslední a nejstarší mohykáni našeho klanu. On má přede mnou 15 let předstih.

Děj knihy pokračuje po válce kapitolou: Několik sekund po ukončení druhé světové, a pokračuje až do roku 2005. To už ale veselou notou. I když moje maminka byla už v pětadvaceti dvojitou válečnou vdovou. Tyhle úryvky jsou jen z rukopisu Egona o jeho boji v uniformě wehrmachtu, v které se dopracoval až za Krym.

Roku2003 mipřišla silná obálka od Egona z Obergleenu u Kastelu.

Posílám Ti pár věcí, abys věděl, jak to bylo, když jsi se ještě posrával (a ono to pomalu zase přichází, viď?).

Hrabal jsem se v tom, některé povídky napsal dokonce egerlandštinou a trvalo mi půl hodiny, než jsem se v tom orientoval. Toto německé nářečí pomalu zaniká, mladí už to neovládají. Udělal jsem si pohodlí v křesle, protože mě zaujalo líčení, jak byl Egon jako osmnáctiletý poslán k Sovětům na frontu. Brečel jsem u toho řádně, já měkkota, a nestydím se za to.

Začínám z němčiny, já Němec s transfuzí české krve, překládat do češtiny, co napsal můj o patnáct let starší strýc Egon Brückner.

                                               Nedobrovolná cesta.

Narodil jsem se v Loučkách mezi Loktem a Karlovými Vary 25.09.1924.

Do začátku války jsme vedli tvrdý, ale klidný život. Hospodářství mých rodičů nevynášelo dosti, tudíž jsme museli naším koňským spřežením rozvážet domácnostem uhlí z dolů, kterých tu bylo dostatek.

Jak jsem vyšel školu, již jsem musel nahradit dospělého muže. Práce počínala ranním rozbřeskem a trvala dlouho do noci, neboť každý rok musel být pořízen nový zemědělský stroj, který by nám práci usnadnil.

Začátkem prosince 1942 jsem musel narukovat do wehrmachtu. Tam nás, mladíky, dle všech regulí přibrousili. Museli jsme se vrhat do bahna a učili nás, jak se ničí veškeré hodnoty, a čím více, tím to bylo lepší. Byl to opak toho, co jsem doposud ve svém životě dělal. Považoval jsme to tudíž za nesmysl a nemohl být tímto vojskem nadšen. Doma jsem v tom čase mohl udělat tolik užitečné práce. Tady bylo řečeno, že každý voják má svou maršálskou hůl v torně, tudíž většina usilovala o rychlé povýšení. Nebyl jsem špatný voják, ale nikdy jsem nepatřil mezi snaživce.

Pokračování příště – tohoto KARMOŽROUTA