Nedobrovolná cesta nás konečně dovedla na vrchol

A zase jsme pochodovali, jeden by nevěřil, jaký účinek může mít čtvrt litru čaje a vyhlídka,že tam nahoře bude vesnice. Jaké síly se tím zmobilizovaly v unaveném houfu! Nikdo si už nestěžoval na puchýře, ti, kteří už několikrát 

chtěli odhodit svou malou polní i s plynovou maskou, se také uklidnili. Dle nálady se dalo skoro tvrdit, že jsme spokojeni.

Ernsta se ptám, jestli jsou to německá letadla, která se nahoře potulují, neboť od časného rána bylo slyšet slabé bzučení. Vysoko nahoře jsme viděli pouze malé body. Když se výhodně dostaly do slunce, třpytily se jako hvězdy.

„Ti aspoň nemusejí šlapat,“ mínil. Opravdu jsme postupovali rychleji než ještě před hodinou, kdy jsme se jen tak šourali.

Tady se musím vrátit do doby výcviku.

Náš poddůstojník, který měl těžké zranění, pojednou opět onemocněl. Na čtyři týdny přišel zástupce. Byl z Krušných hor, neveliký, jménem Fischer. Své povely řval jako tlampač. Kvůli tomu řvaní jsem ho nesnášel. Do doby výcviku v lese. Museli jsme se propracovat vpřed od stromu ke stromu, když jsme v určité vzdálenosti zahlédli trávou zarostlou lesní cestu. Hovořit se nesmělo, jako v opravdové válce, tvrdil. V tom jsme se od něho mohli mnohému naučit. Rukou nám dal znamení, abychom každý zůstali za svým stromem stát. On jako poddůstojník byl vždy vpředu, tak jako i teď. Krátce před onou lesní cestou zůstal za silným stromem stát, jako kdyby skutečně před ním byl nepřítel. Že jsem byl další za ním, dal mi znamení rukou přistoupit k němu. Pak ruku zvedl a nechal klesnout, což znamenalo opatrně! Dával jsem pozor, abych nešlápl na sebemenší větvičku, než jsem k němu došel. Musel jsem se přimáčknout ke stromu jako on. Poté ukázal směrem k lesní cestě. Předklonil jsem se a uviděl asi 80 metrů od nás sluncem ozářeného, pasoucího se srnce. V tom okamžiku zvedl hlavu a zavětřil na všechny strany. Byl to fascinující pohled, jak stál ve střehu připraven každým okamžikem ke skoku. K tomu na něj pronikly skrz větve ve svazcích sluneční paprsky. A na to má jeden vystřelit, zašeptal jsem. To máš pravdu, odvětil. Lehce tlesknul rukama, srnec zmizel v podrostu a náš výcvik pokračoval. Ještě mi řekl: „Mohl bys být myslivcem, jak ses před chvíli zachoval.“

„Můj táta je myslivec,“ odpověděl jsem, „často jsem s ním chodil do lesa.“

„Ach tak,“ odvětil, „i já jsem myslivcem.“ Tím okamžikem mezi námi praskly všechny ledy. Od té doby mi říkal Pytláku a často jsme si povídali o lovu. Udělal mě svou spojkou a já se naběhal více jak předtím. Mohl jsem s ním ale častěji být pospolu, kdy jsme si vyprávěli zážitky při lovení. Často se ptal, proč tak utíkám, ještě si mohu dát na čas, v Rusku prý poběžím setrvačností. Znal Rusko, měli jsme shodné názory, pro toho člověka bych skočil do ohně.

„Něco pro tebe mám,“ řekl jednoho rána, „večer jsem se dozvěděl, že za čtrnáct dní začíná nový kurs pro poddůstojníky, mám tě přihlásit?‘

Odmítl jsem, moji dva starší bratři a švagr byli poddůstojníky, řekli mi, že v to případě jsi neustále vpředu první.

„Myslel jsem to přece jen dobře,“ dodal, „tím pádem jsi mohl zůstat o měsíc déle ve vlasti.“

Když se náš příslušný poddůstojník opět vrátil, naše rozloučení bolelo. Tento poddůstojník nebyl u našeho transportu, teprve po přelodění přes Černé moře k nám byl přidělen, byl ale v jiném vlaku. Zřejmě chtěl ke staršinovi, který rotě velel. Když mě objevil, řekl, no, Pytláku, teď to začíná být vážné.

Zeptal jsem se ho na ta letadla nad námi. „Jsou to ruská výzvědná,“ ujistil, „už od rána nás mají na mušce. Zřejmě už ví, kam chceme, nespěte v noci moc tvrdě, i kdybyste únavou padali. Buď nás budou bombardovat, anebo můžeme očekávat dělostřelecký útok, pokud budeme na dostřel. Nevím ale, jak je fronta od nás vzdálena, ale ani muk o tom všem!“

To byla zase jedna Jobova zvěst. S Ernstem ale o tom mluvit musím. Ten vyjel: „Dobrou noc, Marléno, stojíme tedy před první ochutnávací zkouškou. Ještě dobře, že máme čtvrt litru čaje v břiše, nejsem přesvědčen o tom, že za tím vrcholem dostaneme najíst.“ Toho názoru jsem byl taktéž.

Tak jsme šlapali s popletenými myšlenkami beze slova vedle sebe zbytek cesty na vrchol. Nám dvěma stačilo málo slov anebo žádná, abychom si rozuměli. Ernst měl na základě reálky větší slovní zásobu a vyjadřovací schopnost než já s mou obecní školou. Mezi námi to bylo jako mezi hudebníky, jeden udá tón a druhý ho dokáže okamžitě doplnit.

Tu řekl Walter: „Co se s vámi, vy dva, najednou děje, pohádali jste se, anebo jste tak K.O.?“ Ernst ukázal za sebe a zamlel: „Ohlédni se jednou a uvidíš, odkud jdeme, to přece není důvod k veselosti.“ Já do Waltra strčil. „Nech být, dneska nám to všem stačí, nějak to ale zvládneme.“

Pravdu ale Ernst má, když se podívám dozadu, nemohu uvěřit, že jsme tam dneska ráno byli. Šlo to daleko předaleko dolů, pak se to trochu zvedlo a nahoře na horizontě, který byl nyní za námi, byla úzká vodorovná čára jako od pravítka. To bylo moře. Odtud viděno, když slunce stálo jinde, mělo moře zcela jinou barvu než včera, když jsme se na něm houpali ve skořápce.

Mezitím už jsme neměli slunce v obličeji, nyní svítilo na naši bojovou polní. Také jsme zjistili, už to nejde vzhůru. Do údolí na druhé straně ještě ale nebylo vidět. Vrchol nebyl špičatý, nýbrž obloukovitě protažený. Proto ještě trvalo hodnou chvíli, než ti vpředu začali křičet: vesnice, vesnice!

Spěchali jsme tam a těšili se všichni jako malé děti. Dokázali jsme se pojednou rozesmát, při pohledu tam dolů. Celý den jsme viděli pouze mrtvou trávu a tam dole je život. Domečky byly jak světlé body a kolem nich plno stromů. Bez pomoci slunce v zádech bychom to všechno z té dálky neviděli.