Pes, nejlepší přítel člověka, domácí mazlíček, němá tvář, která nemůže říct, jak moc ho bolí a trápí neúprosné stáří. Přesto je tak „snadné“ nechat mu píchnout injekci a utrpení zkrátit.
Slunce pálí, je neuvěřitelné vedro a dusno. Letošní léto si starší lidé a kardiaci zatím asi moc neužili. Problémy mají ale i zvířata.
Našemu Benovi by za 14 dní bylo 11 let. Sympatický hafan původem nějaké neznámé pouliční směsi měl od narození problémy se srdcem. Na dlouhé procházky v létě to nikdy nebylo a letos jsme s ním chodili radši buď jen brzy ráno a nebo zase až večer. I tak se jeho stav v posledních dnech rychle horšil. Přestal jíst, hubnul, ztrácel sílu a zrychleně dýchal i za chladnějšího počasí.
Dnes už jsme věděli, že je zle. Sice seděl před boudou jak voják s vypnutou hrudí a nechtěl na sobě nechat nic znát, ale jinak hodně špatně dýchal a v očích měl bílé kamínky smrti.
Veterenářův verdikt byl jasný: „Má vodu všude, hlavně na plicích, můžu mu jí odsát, ale vůbec nic to neřeší.“ Není těžké pochopit, že to nejlepší bude dát svolení k poslední injekci.
Lékař je chápavý a po prvním píchnutí nás nechává o samotě. Pes nejdřív pomalu usne a teprve pak dostane smrtící dávku. Do té doby s ním můžeme být.
Slibujete si, že budete silní, vždyť vlastně o nic nejde, máte radši kočky. Škoda je dobrého člověka, říká se. Ale kdepak. Stranou jdou všechny počůrané záhonky, vyhrabané díry a poškrábané dveře. Lehkou matematikou zjistíte, že tenhle tvor s vámi byl víc jak půlku dosavadního života a narozeniny slavil téměř na den přesně jako vy. Stejně polykáte slzy.
Nad tím vším je ale ještě jeden zvláštní pocit. Pocit, který naznačuje, že jste něco udělali správně. Ukončili bolest zvířeti, které by jen zbytečně trpělo. Když se dostanete do téhle situace, přemýšlíte, jaké by to bylo, kdyby před vámi takhle ležel člověk. Ten u nás tuhle možnost dobrovolného odchodu nemá. Tak si tak říkám, jestli v některých ohledech nejsme ke zvířatům vstřícnější než k lidem.
