Životní kotrmelce aneb... Příběh druhý: Jana

Čeká vás neuvěřitelný seznamovací příběh mé, ač chytré, tak naivní  kamarádky. Jana je rázná, podnikavá žena. Blondýnka s jemnými rysy, věčně bojující se svými kily. Ty nazývá saní. A tak dle konfekční velikosti hlásí, kolik hlav má saň, která na ni v reálném čase útočí. Nemůže se o ní říci, že byla tlustá, ale řekněme plnoštíhlá. Je pokaždé upravená a kolem sebe šíří vůni parfému Chanel. Není tedy divu, že ji manžel, když se jeho aktivita soustředila po příchodu z práce na pohovku a dálkový ovladač, po dvaceti letech přestal zajímat.

Několikrát se snažila situaci řešit, vymýšlet aktivity a nějaký program. Jenže se vždy dozvěděla, že ON maká, zatímco ona se svou prací baví.  On je udřený a ona neví, co roupama dělat. Až prý vymyslí něco světoborného, co jej dostane ze sedačky, dá jí vědět. A tak vymyslela! Sbalila si tašky, děti a na stole nechala lístek. Věřte, že tohle jej z té sedačky vystřelilo až ke stropu! Najednou se snažil, běhal za ní, jak zajíc, kupoval kytky, zval na wellnes pobyty, ale Jana mu druhou šanci nedala. Za tímhle životem udělala tlustou čáru! Tak, a teď si najdu krásného, mladého hřebečka, pomyslela si.

Jenže chyba, lávky! Jana nebyla zrovna z těch, které by hledaly někoho do postele. Chtěla jedním slovem Pana Božského. S holkama jsme ji držely pěsti, a nedočkavě čekaly, koho uloví. Doporučily jsme ji pár seznamek. Semínko bylo zaseto, teď jen čekat.

Při páteční schůzce zvolala s jiskrou v oku: „ Holky, mám ho!“ znělo to, jako by se měla vdávat. „Tak už nás nenapínej, zvolaly jsme téměř jednohlasně. Je to doktor práv, hlava pomazaná, vysoký, štíhlý, má modré oči a…  Jmenuje se JAN! No není to znamení? Zve mne k sobě domů! Co myslíte? Všechny jsme si svorně zaťukaly na čelo. „Jano, neblázni!“! Ale holky on má vlastně pravdu, když říká, že když mi poskytne adresu, kde bydlí, je to bezpečnější, než když se budeme procházet někde v parku. Napsal mi, že přece nebude tak hloupý, kdyby měl špatné úmysly, aby mi dával mobil, který visí u jeho zaměstnání na netu a adresu. A já si zjistila na katastru, že nemovitost je jeho. Nechám Vám tady pro jistotu jeho jméno, telefon a tu adresu. Holky, Vážně mne přesvědčil, že se nemám čeho bát. Dnes po téhle schůzce vyrážím ven z Prahy. Je to jen 50km. Držte mi pěsti! No… Tak tohle z nás vážně nikdo nečekal. Jana byla vždy ranařka, ale není to už přes čáru?!

Z našeho dýchánku Jana ujížděla ještě domů, převlékla se a vyrazila. Sedla do auta, to však odmítalo startovat. Psala sms, jestli má cenu ještě vyjíždět, že má problém s autem a jestli se nedomluví na jindy. Přišla ji odpověď, že má přijet i později. Auto se mezi tím umoudřilo a ona se vydala na západ od Prahy. Po okruhu cesta ubíhala a ona si s rádiem zpívala a těšila se na lásku. Nepředbíhejme. V daném městě, přesně podle plánku a navigace, stála před oprýskanými vraty, srdce až v krku. A dostalo se jí instrukce, že si má otevřít bránu, tu za sebou zavřít a pokračovat cestou nahoru k domu. Po cca 200 metrech jí spadla brada! Před ní se rozprostíral malý Belveder. Bílý zámeček. Na zápraží čekal muž. Vysoký, štíhlý… Když vystoupila z auta, už to tak slavné nebylo. Vypadal malinko jako  nejvyšší člen Adamsnovy rodiny. Ale co, když už jsem tady, povzdychla si. Představil se, měl odporně vlhké dlaně. Tak vlhké, až se otřásla.  Ovšem stavba stála na velikém kopci a výhled dolů, na město, bral dech. Nemohla se zbavit pocitu, že s ní mluvil, jako s hloupým dítětem. Má také vejšku a v životě toho dokázala víc, než dost. Co si o sobě myslí?! Po výkladu, jaká že řeka protéká městem, že to, co se v řece odráží, jsou lampy, se uvolil, že ji provede domem. Ten působil rozlehle, ale ve skutečnosti to bylo jiné. Hned po tom, co vstoupila, ji do nosu udeřil pach zatuchliny. To snad ne! V interiéru se střídala moderna se starožitnostmi, jen tak, hala bala. Její srdce milující estetiku úpělo!  Cestou do kuchyně, kde jí vedl, procházeli kolem lože s vínovým, ušmudlaným povlečením a závěsy. Otřásla se odporem, Nejraději by utekla, ovšem slušnost a možná i strach, ji svazovaly nohy. V kuchyni málem oněměla. Kuchyňská linka ze sedmdesátých let jí připomněla bydlení s rodiči v paneláku. Pokynul rukou na křeslo, aby se usadila. Na křesle byly chlupy, bylo vidět, že zde má asi nějakého psa. S odporem si sedla a v duchu myslela na to, jak bude šaty zbavovat zvířecí srsti! V neuvěřitelném nepořádku a chaosu, měl na stole pár misek s kupovanými pochutinami a lahev vína. Nalil jim, připili si, a začal výslech. Naštěstí seděl dost daleko, jinak by mu hned po první větě ukousla hlavu, jak kudlanka nábožná! Připadala si jako na osobním oddělení za hluboké totality. „Prosím Tě, řekni mi, proč se mnou jednáš tak nadřazeně? Proč se se mnou bavíš, jako s malým děckem?“ Hlesla. Jeho odpověď jí zmrazila. „Připusť si, že jsem prostě chytřejší než ty! Stejně, jako jsi připustila, že jsem vyšší, neboť to i vidíš, věz, že jsem prostě moudřejší! To vše, co kolem sebe vidíš, jsem dosáhl tím, že jsem prostě chytrý!“  Ještě že seděla. Podlomila se jí kolena a nemyslela na nic jiného, než jak rychle bez újmy odsud zmizet. A v tom z „Pana Božského“ vypadlo: „Tak jinak: máš chuť si mne po-hla-dit, po-lí-bit-, po-ma-zlit? Hláskoval a díval se na ni. Jeho pohled cítila až do morku kosti. Otřásla se hnusem. „Nebo co vlastně chceš?“ zaburácel. V tu chvíli děkovala Bohu, že v tom omráčení zapoměla pít víno. Nesměle tedy  pípla: „Domů“!!! Hrozivě se vztyčil a svým kostnatým ukazovákem švihnul je dveřím. „Běž!“ zahřměl.  Ani nevěděla, jak se ocitla v předsíni. Popadla kabelku a nadechla se až v autě. Přes slzy neviděla na cestu. Celou dobu si v autě nahlas zpívala refrén písně „Bože, já jsem KRÁVA!“

Tenhle příběh není u konce. Jestli jste zvědaví, jak bude pokračovat, sledujte můj blog.