V moři života….

Potkala jsem Tě, milý námořníku, zcela náhodou narazila na tvůj úsměv, v imaginárním světě plném hříchů, zlákal mne omamný Sirény zpěv.

Plaval jsi ve svém poklidném světě,

stejně jako já ve svém klidu.

Oslovil jsi mne při první větě,

já dodnes měla v citech bídu.

Brázdil jsi oceány, obklopen rodinou,

nevím, kde všude vítr Tvou bárku nesl.

Možná, ses nechtěl otáčet za jinou,

v duchu si říkáš, jak moc jsi klesl

Chtěl jsi svou bárku dovézt do přístavu,

však místo něj Tě čekal ostrov pustý.

Tak si zase děláš těžkou hlavu,

však všude ve tmě, porost tichý, hustý.

Teď přes ten porost slabé světlo svítí,

 já tiše vcházím do snů Tvých.

Podávám ruku, city tkané ze slzavých nití,

nechci víc, než teplo dlaní Tvých.

Dovol mi, Tvým Pátkem bych se stala,

budu pak tiše střežit úsměv Tvůj.

Těšit se z Tvé blízkosti, jako malá,

ač tuším, že nemůžeš být nikdy můj….