„Někdy je přátelství víc, než láska.“

To, že žiju nějaký čas single, je veřejným tajemstvím. Právě v tom pro ženy ne zrovna šťastném  období, jsem se vydala po vzoru mých kamarádek, na jedno rande. Poznali jsme se na internetu. Kluk (chcete li pán) v mém věku. Na nic si nehrál, jen kličkoval, jak zajíc v poli a otálel s randíčkem. Občas jsme si napsali, prohodili pár vět, řekli si, že se setkáme, ale termín visel stále ve vzduchu. Pak… Hledala jsem člověka do týmu v práci. Nevím proč, vzpomněla jsem si na něj. Pozvala jsem ho tedy k sobě do kanceláře na pracovní schůzku. Seděla jsem jak trní.

 Měla jsem k tomu dva důvody: Sedneme si jako lidé? Co pracovně?  Když Míra vešel, bylo mi jasné, že mne můj instinkt nezklamal. Pravda, ona pověstná jiskra tam z mé strany nebyla. Z jeho ostatně také ne. Však pracovně BINGO! Je to nejen spolehlivý parťák. Hlavně prima kamarád. Kámoš, který ač má svých starostí a problémů víc než dost, umí vždy podpořit a podržet. Ne, tohle není klišé, vážení. Najít dnes někoho, kdo je opravdový přítel, aniž by čekal nějakou „přidanou hodnotu“, jak je v našem prostředí zvykem, je skoro jako byste se vydali k Vltavě se sítem na zlatá zrnka. Proč o tom vlastně píši. Mirda si před pár dny přečetl můj blog o boji s nadváhou. Nejen, že jej okomentoval, ale začal mne koučovat. Sotva jsem rozlepila oko, už mne prudí sms: „Tak co, už jsi použila ty trekkingové hole, nebo to byly v tom článku jen kecy?“  Páááni, to jsem tomu dala! Jasně, že jsem si je koupila, ale jelikož jsem technický zdatná asi jak Pat s Matem dohromady, čekám na někoho, kdo z těch zvláštních částí dá dohromady veledílo! A podložka, ta už je na cestě. Myslím tím podložku na cvičení. Jedno z úskalí internetových obchodů je, že to pár dní prostě trvá! A Míra nedá pokoj a nedá! Dnes je neděle, a hned ráno se nenechá odbýt! „Už jsi byla na sportovišti?“ Úpím s hlavou zabořenou do polštáře. Já chci SPÁT! Sotva se připojím on-line, zase mne bombarduje svými dotazy. Já snad budu muset vážně začít cvičit dnes! Vždyť jsem dala veřejný příslib. A to jsem chtěla od zítra. Míra stupňuje tlak. Jeho dotaz, kdy budu mít narozeniny, mi vykouzlil úsměv na tváři. On je totiž členem diamantového klubu. Miluje diamanty. Že by? Odměna za nějaký to kilo? Waaauuuu! Po sdělení data mých narozenin, ostatně jsou za dveřmi, mne vrací na zem, jako dobře mířeným úderem v ringu. „Dostaneš KROKOMĚR, abys nemohla podvádět! No chápete to?? Já vlastně ano. K čemu by byly diamanty otylce, která sedí doma? A snad právě proto, že byl včera Valentýn, mu chci poděkovat. Díky, příteli…  Zač? Za to, že jsi…