Loutna

Jsem oprýskaná loutna, stará, vystavená ve výloze ponurého světa.  velkou chutí jsem svou skladbu hrála, Teď doufám, že kdos mne najde, že není po mně veta…

Že naladí mé struny do akordu písně,

pohladí mé tělo,

za odměnu vyloudím své tóny vstřícně,

bouchnu, jak zaprášené, staré dělo.

Muži chodí kolem, zírajíc do výkladu.

Chvíli jejich zrak spočine na mém zuboženém těle,

Zastávky mužů spěchajících do úřadu.

Však jejich zrak upoutá kolegyně, vypadá tak  skvělé!

Leskne se, láká, oni nevidí, tu  láci.

Někdy jí závidím ty davy muzikantů prahnoucí,

Než by si dali se mnou se mnou práci,

tuší, že vyloudím i melodie horoucí?

Po jejím hladkém těle jezdí jejich dlaně,

než by si někdo se starou loutnou dával práci,

Mazlí se s mladým tělem v prázdné hlavě,

nechtějí poznat, že tím jen ztrácí.

Snad jednou potkám znalce, hudebníka,

co oprostí se od pozlátka, ucítí život v starém dřevu.

Tomu hrát budu sladce, ač oprýskaná, pro něj krásná, hladká,

rozezní mé struny, splyneme v milostném řevu…