Krajina...

Zdám se, jako bych byla krajinou. neprobádanou, panenskou a neznámou. Stojíš ma mém obzoru a přitahuje tě tajemno… Bývala jsem úrodnou krajinou. Krmila nenasytné krky, dávala mléko, konejšila unavené poutníky, co spočinuli na jejich lukách. Poskytla stín, proti sálajícím slunečním paprskům. Hlídala, aby se neutopili v mých řekách a rybnících. V zimě pak hlídala led, zasypávala krajinu sněhem, to aby byly bílé vánoce. Mé dny byly plné dětského smíchu i pláče. Když jsem si za šera vychutnávala to, že vše kolem ztichlo,

 tehdy jsem ještě netušila, jak moc se rouhám. Za nocí jsem toužila po muži. Snila jsem o Tobě... O poutníku, jenž plný síly vtrhne v má údolí, začne obdělávat má pole, starat se o mne. Hýčkat a rozmazlovat nenasytnoukrajinu…                                                                                                                                             Občas se někdo objevil. Po čase to vzdal. Vadil mu dětský křik, dětské rozmary. I ony jej vnímaly jako vetřelce, co vstoupil na cizí území.                                                                                                                    Tak jsem prahla a snila, bože, jak já toužila být něčí milá… Dětský křik utichl, je slyšet jen na obloze vrány. Ty dychtí vyzobat zrníčka, co po létě zbyla. Tuší, že podzim zahalí mou tvář. Studené dlaně marně čekají, že kdos oheň zapálí, přisedne. A začne zpívat veselou píseň..                                                                          Celý život jsem dávala své plody, abych upadla v zapomnění? Snad jako každá matka. Natahuji dlaň a tápám v šeru… Samota je zlá…                                                                                                                  Poutníku, odhoď strach a vykroč do neznáma, nejsem již vlídnou, úrodnou krajinou, přec mám co nabídnout. Jsem divoká, zvlčilá pustina, do které není radno vstoupit. Kdo zkrotí Amazonku, však nikdy neprohloupí. Ta dravost z ní jistě nevyprchá, při milování, je jak solární sprcha, vnímá každý dotek do údolí, bože… To pomyšlení tak sladce bolí… Když snažíš se jí krotit, sopka vrhá lávu, a ona pod polštář, snad studem skrývá hlavu.. Až sopka zklidní se za úsvitu, usíná s blaženým úsměvem na rtech a nadějí…Že neprchneš a vrátíš se, by odměnou Ti bylo, nejen její tělo, krajina...
                   S láskou Ti bude postupně odkrývat své nitro. Zprvu plaše. Tolikrát bylo zneužito, když kohos pustila za hranici své touhy. Někdy se chová, jak raněné štěně. Při pohlazení ani nedutá, však jeden divný pohyb a už zuby cení. Připravena trhat a bránit to, co uvnitř ještě zbylo. Drahokam, který ještě neuzřel světlo světa, chrání jej pro posledního povstalce. Někdy si říká, co stane se, když zůstane sama? Nechá si onen skvost, jež spatří světlo, až její tělo lehne popelem. Ten vysypán do moře, na chvíli všechny oslní tak, až dýchat přestanou. A v každém, kdo ublížil, se zaklesne kus střípku. To když si bolestně uvědomí, že krajinu, matku, ženu, nenávratně spálil oheň a nic jí nevrátí…