Muzikál Jeptišky se úspěšně hraje v pražské Fidlovačce už víc než 5 let. Já jsem měla možnost ho vidět až tuto sobotu. Odpolední, z více než poloviny zaplněné představení, jsem si po počátečních rozpacích užila, pobavila jsem se.
Vlastně celkem prostý příběh Dana Goggina má sloužit jako oslí můstek ke kabaretním výstupům jednotlivých řádových sester z Hobokenu. Zpočátku jsem si říkala, proboha, to bude kravina!!! Možná byla, ale rozhodně velice dobře divadelně provedená. Muzikál pro 5 hereček různého věku, které dostaly prostor se náležitě vyřádit. Režijně je vedl dnes už zavedený muzikálový režisér a zároveň herec Lumír Olšovský. Velikou měrou je průběh a spád představení jeho zásluhou, umí pracovat s herci, má schopnost vypointovat situace. Velmi zdařilá je filmová projekce, sestřih scén ze známých filmů proložený dotáčkami jednotlivých zúčastněných sester. Většinu písniček přeložil Miroslav Hanuš, píseň o Svaté Kláře otextoval režisér inscenace.
Celý příběh vlastně slouží k prezentaci jednotlivých postav. Každá herečka má k dispozici vlastní prostor, každá skrývá pod hábitem svoje tajemství. To je gro celého příběhu, cesta jedné každé z nich do řádu, jejich tajná a nenaplněná touha. To celé je orámované vlastním příběhem, nutností uspořádat dobročinné představení a vybrat peníze na pohřeb zesnulých řádových sester, které mají v klášteře v mrazáku. Tak si vypůjčily divadlo, ozdobily ho kulisami podle vlastních představ a zkusily sehrát pro nás, diváky, kabaret. Příběh velmi prostý, pokus o divadlo na divadle. Tady bych viděla velký přínos režiséra, podařilo se nesklouznout k lacinosti ani trapnosti. I když některé situace už balancovaly na hraně, byla jsem svědkem vkusné a dobře vypointované zábavy.
Abatyše, sestra Mary Regina. Pro mě velké překvapení Zora Jandová. Všichni víme, že je dobrá zpěvačka, její part pro ní nebyl žádný problém. Pod svým hábitem skrývala touhu provazochodkyně, ale jako zodpovědná abatyše si dala za povinnost splnit úkol - vybrat peníze a pohřbít sestry. Pro tento cíl je roźhodnutá udělat všechno. Naprosto mě dostala její scéna, kdy požije Urychlovač, jakousi drogu, kterou zapomněl některý z herců v šatně. Bylo neuvěřitelné sledovat tuto dámu, tato etuda se nedá popsat. Ano, vnímala jsem, že právě tady velmi lehko mohla situace sklouznout do trapnosti. ale nestalo se. Docela jsem uvažovala, nakolik je to samotným textem, hereckým uměním paní Jandové nebo režijním umem pana Olšovského.
Sestra Roberta, Sandra Pogodová. Živelná herečka toužící upoutat divákovu pozornost, někdy možná až příliš. Ale právě její dvě pěvecká čísla v druhé půlce patřily k tomu nejpůsobivějšímu, co jsem to odpoledne viděla a slyšela. Pěvecky sice pro mě trochu zklamání, pamatuji si ji ze hry Song pro dva, kde mě svým zpěvem zaujala. Zejména písničku o Svaté Kláře měla problém zazpívat, ale o to působivější byl prožitek, takže mě přes to všechno vzala za srdce. Druhý pěvecký výstup, skutečné kabaretní číslo, bylo perfektní.
Sestra Amnézie, Martina Randová. Velmi působivý výkon, skromný, nenápadný. Sestra, která dostala krucifixem na hlavu a od té doby si nepamatuje ani kdo je, zdroj humorných a komických situací. Ona pod hábitem skrývá touhu být country zpěvačkou a v závěru si během zpívání vzpomene nejen na svůj sen, ale i na to, kdo vlastně je a překvapivě vyřeší celou zápletku.
Zbylé dvě sestry, Mary Hubertu a Mary Leu, hrály Ludmila Molínová a Barbora Mošnová. Druhá jmenovaná, pod hábitem skrývající touhu po baletní kariéře, měla dva moc zdařilé výstupy baletní, opět velmi vkusné parodie na Labutí jezero. Pobavily. Sestra Mary Huberta obohatila díky Klášterní chvilce humoru moje portfolio vtipů o pár katolických, dokonce jsem se na několikátý pokus konečně dozvěděla co se stalo, když Kohn s Roubíčkem přijeli do Vatikánu. Závěrečné hudební číslo, trochu ve stylu Sestry v akci, odzpívala paní Molínová úctyhodným basem, ale skvěle.
Strávila jsem s Jeptiškami příjemné odpoledne, pobavila jsem se, doporučuju vidět.
