„Kdybych já měl, co bych já chtěl, já bych si nestejskal: krajíc chleba a kus másla, já bych si zavejskal,“ hlásá stará lidová písnička z Klatovska. Hospodyňky i novináři se podivují nad překotným zdražováním másla.
Do výskotu je momentálně, po dlouhé době, snad jen chovatelům dojnic.
Ještě vloni touto dobou brečeli nad téměř zdarma rozlévaným mlékem do chřtánu přesycených mlékáren.
Stavy českých krav se od té doby nijak výrazně nezměnily, produkce také neklesá a spotřebitelská křivka mléka v našich končinách rovněž příkře nestoupá. Přesto producenti po několikaletém propadu na dno krajáče s názvem rentabilita opět začínají slízávat vzácnou smetanu zisku.
Kvůli barvě, omezené výtěžnosti a kolísavé ceně lze máslo považovat za „agrární zlato“. Vlastně má pro člověka z hlediska přežití mnohem větší hodnotu, než zlato skutečné. Je nositelem jedinečné, plné chuti, vitamínů, užitečných masných kyselin a vápníku. Stejně jako vzácný kov je nositelem puncu jisté rozmařilosti a hříchu. Ostatně už Karel Čapek konstatoval, že „Chléb je veskrze věc spravedlivá, máslo ne vždy, jedincův kořistnický blahobyt nikdy.“
Před pár lety se mléčný tuk téměř stal, kvůli spornému strašení cholesterolem, synonymem sprostého slova. Když matku Moudrost Staletou v péči o máslo nahradila macecha Krasomila Ziskuchtivá, vnutila nám rostlinný margarín za jeho protekční polosestru.
Přemítám, proč letošní horké léto vrací máslo na piedestal spotřebitelské přízně. Vysvětlení mám několikero:
Momentálně zažíváme „tlusté“ časy a ty nemůže zdobit nic jiného než plnotučná šlehačka. I ta Mléčná dráha je je nějak víc na současné noční obloze více vidět.
S rostoucí venkovní teplotou stoupá spotřeba poctivé zmrzliny, jíž je mléčný tuk hlavní součástí. Bývalí konzumenti palmového a kokosového oleje se z ekologických důvodů i s ohledem na nové vědecké poznatky a zejména kvůli chuti opět kupují máslo. Blahem zbytnělé požitkářství vyžaduje tučnější sýry a smetanu namísto „kytičkové“ mastnoty v čokoládě.
Návrat k tradičně výživné pravdě a plnotučné lásce jde zatím jako po másle. Nicméně doufám, že se evropské právo nevrátí ke středověké tradici. Tenkrát musel na pranýři stát každý podvodník šídící konzumenty s hroudou másla na hlavě tak dlouho, dokud se máslo na slunci nerozteklo. To abychom pak máslo vyvažovali skutečným zlatem!
