Jsem v poli tyčka, politička a taky poly tyčka

Pořád něco podpírám. Stále se něco kolem mě vine. Od malička se ke mně, stejně jako k většině holčiček, upínaly nesplněné ambice a naděje předků.  Společnost i hormony ženám předurčily roli zdobné univerzální dlahy.

Pro léčbu vykloubených časů, zlomených srdcí i poválečných fraktur. Sloužíme jako opěrné tyčky, přivázané k dětem. Jsme držáky domácností, starých rodičů, svatomariánským sloupem v bažině politického šou byznysu.
Můj táta chtěl syna. Když se to nepovedlo, tak: „Proč proboha nejdeš k policajtům nebo na farmacii. Budeš mít snadnej život!“  Maminka se mne zase snažila vyviklat a ohnout zpět, směrem ke svým očekáváním, protože: „Co tomu řeknou sousedi!“.  To když jsem se vychýlila z nalajnované řádky a po revolučním převratu přerušila studium na vysoké.
Taky školka a tři stupně státních škol se snažily o fixaci „tyčky Haničky“ v dogmatické půdě a obrůstaly jí značně invazivními ismy. Ve dvaceti mne sametová změna drsně vytáhla ze socialismem vyčerpané hlíny a přesadila do polí plných kapitalistických příležitostí. Tolik nových „opěrychtivých“ květin, plodin a plevelů.
Čas naštěstí obaluje tyčky sílou let. Lásky, vášně a touhy je vytahují směrem ke Slunci. To aby unesly tíhu manželství, rozvodů, vztahové poryvy a váhu mateřství. A taky rozpínavosti liberálních i útlak konzervativních spolutyček. I ten pes se o mne pořád opírá. Práci mám košatou se silným kmenem. Přesto i ona se na mě občas navaluje.  Až kolena se chvějí.
  Ve snaze zajistit úrodnost a autonomii všech polí působnosti se angažuji i jako sloup osvětlující a podpírající věci veřejné. Vzhledem k tomu, co si nesu (jako většina holek v mém věku) na ramenou, se více než političkou cítím být poly (vícenásobnou) tyčkou.
 Dávno vím, že neunesu křehkost celého světa. Ta se jako „strachožravá“ rostlina nejraději upíná k tyčkám ukotvených ve strachem přihnojovaných polích.
Nebojím se. Snažím se vybírat si radostné síly a tlaky působící na mojí fyzickou i mentální konstrukci..  Vždyť žádné teplokrevné opoře nemůže život naložit více než snese. Úplně nejhůř bude, až si o mne nebude chtít opřít ani kolo.

PS: Všem emancipovaným holkám, které se necítí být tyčkami a naopak si život proměnily v tyč, kolem které nezávisle a bez závazků  tančí, se za submisivní úvahu omlouvám.