dotýkati se Romů na zem padlých...
Jak se žije odlišným v České republice? Je vůbec možné si nějakým způsobem zasloužit uznání a přiznání spoluobčanů?
Ležela schoulená hned u vchodu do nákupního centra.
Určitě je vožralá. To je děs za bílého dne. Ať už táhnou odsud, akorát nám dělají ostudu. Tentokrát neslyšela to, co si vyslechla už mnohokrát předtím. Byla zvyklá.
"Sanitka už jede", sehnul se k ní, pod hlavu podložil svojí ruku, druhou jí hladil po ruce. Nepřirozeně silně. Bělavé mapy světélkovaly na štíhlé, snědé paži. Prosím Tě, vydrž. Zvládni to. Znovu. Pro mě. Sanitka téměř neslyšně dojela k nim. Až k mladé doktorce zvedl hlavu: "Má nemocné srdce..." "Hovno, je ožralá. A všechno to jde z našich daní. Finguje stejně jako když škemráte na sociálce...", ozvalo se z hloučku čumilů, který se mezitím vytvořil. Lidi si obtěžkané igelitky přehazovali z ruky do ruky. To neplánované představení si přece nenechají ujít. Vidět je na kolenou. Na zemi. Kam patří.
A teď seděla naproti mně...drobná, v růžovém županu, v něžném obličeji nepřirozeně velké, černé oči. Nemůže mít děti, od šestnácti v invalidním důchodu. Zachytila můj pohled, když jsem šmejdila po skromně, ale útulně zařízeném obýváku. Spousta milých maličkostí, které svědčili o tom, že oni věděli, že štěstí je v něčem úplně jiným. "Nemáme moc uklizeno. Manžel na všechno nestačí", řekla omluvně. Nemusela se stydět. Vůbec.
Stejně jako Romka, která rodila stejnou noc jako já. Odešla, i přes kontrakce, sama do černé noci. Hekat může i na místním nádraží, a nemusí u toho rušit slušné bílé holky.
Stejně jako Vietnamec, který ač každému usilovně vyká - jemu tyká i malé dítě. "Je šikmookej tak je něco míň než my", vysvětlil mi asi desetiletý kluk, kterého tak poučil jeho otec.
Jak se asi žije v naší zemi odlišným? Barvou kůže, národností, váhou, výškou, sexuálním zaměřením?
Pokud máte to štěstí a vypadáte jako průměrný Čech, můžete se pohybovat mezi lidmi jak je vám libo. Pamatuji se na černocha, který (je to asi deset let zpátky) v drogérii hledal pomoc. Marně. Se štítěním od něho odskakovaly prodavačky, stejně jako zákaznice, které dospívající dívky silou vulkánu táhly pryč... Mohl by tě třeba znásilnit. To černoši dělají. A on chtěl jen šampón na vlasy. Tenkrát jsem mu naplnila košík vším, co v naší zemičce, v které byl poprvé, bude zcela určitě potřebovat. Pokladní mě sjela pohledem stejným, jakým měří děvčata postávající v Perlovce. A já pak u kafe poslouchala jak se mu naše země strašně líbí, akorát - proč prý se tady lidi tak málo smějou. Co se stalo... Jestli prý nějaká válka nebo jiné neštěstí...
Dokázali byste mu odpovědět - proč je to tak? Proč se tak málo smějeme, proč si závidíme i postižení a proč nám dělá takovou potíž nekoukat na druhé skrz prsty?
Je gay, je to jen Vietnamec, je to cigoška, je černej jako bota...to jsou většinou argumenty, proč si ti druzí nezaslouží místo po našem boku, šanci na stejně bídnej život jako žijeme my. A tak Vietnamec do sebe souká pivo, který mu vůbec nechutná a ostatní štamgasti, kteří mají už desítku zářezů, pobaveně pozorují jak ten malej, žlutej zápasí s tím jedním půllitrem.
Čech, který měl to štěstí a narodil se bílým rodičům a vešel se tak do stanovené formy, může autem zabít, může nepracovat, může krást a podvádět a mlátit svou ženu, ale znovu dostane šanci. Škobrtnout se přece může. Někde se prostě jen stala malá chybička - a společnost nabídne pomocnou ruku.
Těm, kteří se do dané formy nevešli, ať už narozením či přistěhováním, už je předem jaksi určeno, že určitě budou krást, zabíjet, nepracovat, znásilňovat. Protože jsme slyšeli, že to Černoši, Vietnamci a Romové dělají.
Proto je tady nechceme. Nechceme je tady proto, aby nám nekazili ten ideální obraz, který o sobě máme...
