Václav Klaus a spol.: Umění odejít

     „Každou vteřinu něco přichází a něco nenávratně odchází, nevíme, odkud se všechno vynořuje a ještě méně víme, kam se to zanořuje.“[1] Česká politická scéna připomíná bažinu, kdy utonulí a zastřelení hrdinové z kultovního „Krále Šumavy“[2] , mají schopnosti Bobyho z Dallasu[3], který z čista jasna obživne během očisty ve sprše, a miliónům televizních diváků na celém světě tak vrátí smysl života. Jeho představitel měl prý pocit, že svým věrným fanouškům, prostřednictvím své role, ještě neřekl vše. Stejně nutkavými pocity zřejmě trpí i bývalý prezident Václav Klaus, který – podobně jako Iveta Bartošová – svými názorovými návraty působí přinejmenším rozpaky.        

      Lesk popových princezen a prognostiků bez iluzí vzal definitivně za své, když navzdory krvavým šrámům po celém těle a zlostně naškrobeným grimasám tvrdí, že je všechno v naprostém pořádku. To oni zůstali stejní a my se změnili. A skutečně nechápeme, jak se věci mají. Zdá se vám nepříkladné srovnávat bývalého prezidenta a bývalou populární zpěvačku? Oba odvedli kus dobré práce, za který sklidili zasloužený potlesk. Oba se – přes řadu protivníků – díky svým schopnostem – těšili úctě nejen české veřejnosti. Oba, když jednoho dne světla v sálech pohasla, odmítli ten „čistě liliový“ fakt přijmout, a pověsili se na ovladače.  Z obviňování větru deště, je občas nějaké to faux pas, které se může každému ješitnému jedinci, když padá z trůnu, stát. Ovšem, když navzdory pozdní dospělosti, s kterou se jaksi důstojnost snoubí, zůstane ležet na zemi a kopat nohama jako malé vzteklé dítko, kterému vzali hračku, je potřeba se k němu i tak chovat.  A přestat věnovat pozornost těm, kteří nejsou schopni setrvat a podělit se o své znalosti a zkušenosti, případně důstojně odejít.

     S důstojností a slušností má celá naše společnost v poslední době vůbec problémy.  Výtkám se staví zeď téměř v rámci prezidentského slibu: „Nemám rád novináře,“ upozorňuje jízlivě prezident Zeman ihned po svém zvolení do funkce hlavy státu. První dáma, která je ve své roli evidentně nesvá, či každé ráno snídá šťovíky, a která také nemá ráda novináře, se ve svém prvním rozhovoru pro média svěřila se stěžejním úkolem - prezidentskou rezidenci obehnat vysokou zdí.  Co nám to prezidentský pár vzkazuje? Svého jsme dosáhli a teď nám dejte pokoj? Při vzpomínce na to, s jakou noblesou, trpělivostí a šarmem sobě vlastním, reagoval pan Schwarzenberg na často velmi podlé útoky z tábora protivníka, v rámci boje o Hrad, zůstává velice hořký pocit. Stejně my sami nic nezměníme. Tiše soptíme uvnitř sebe sama a nahlas si ulevíme maximálně na sociálních sítích.

     Jedinou cestou jak z toho věčného marastu ven, je nepodléhat populárním a laciným řešením: „České republice může pomoci jedině vítězství ČSSD.“ (Zdeněk Škromach, ČSSD). Lžím, které už tu jednou byly a znásilňovaly naše myšlenky ve snaze prosadit své cíle. Nedělat, neříkat nic, nejít k volbám - znamená, že o svém osudu, o své spokojenosti necháváme rozhodovat druhé.

     Nepopulární řešení je o poznání bolestivější, a žádá si naši přímou účast: „ Veřejnost se naučila od politiků poslouchat, že bude lépe a lépe. Ale ta doba skončila, teď budeme muset napnout všechny síly,“ (Miroslav Kalousek, TOP 09). Není však jiné cesty, než nechat některé předsudky odejít a přivítat jediného strůjce spokojenosti, viníka za případné neúspěchy v jedné osobě - sami sebe. 

[1] Havel, V.Odcházení. Česko. 2011. Citace z oficiálního textu distributora filmu.

[2] Kachyňa, K.Král Šumavy.Česko. Filmová premiéra 1959.

[3] Nejznámější soap opera světa.Dallas.USA.1978.