„…Proč máme ustupovat zlodějům, násilníkům a vrahům? Proč nemá slušný člověk právo bránit svůj majetek a proč veškerá odpovědnost není na tom, kdo zákon poruší? Jdu-li krást, musím počítat, že se už nevrátím…“ (Štěpán Binko, FB, 2012).
Titulek půjčený ze situační komedie je střelou do černého středu na bílém podkladě. Situace už se dávno vymkla z rukou a úšklebek na tváři zaměnila zlostná grimasa. Máme kuše v ruce a máme toho dost. Máme však i zákon na své straně? V řadě civilizovaných zemí je naprosto běžné, že si lidé mohou legálně bránit svůj život a majetek před útočníky všemi dostupnými prostředky. Zákon v České republice je sto let za civilizací a je většinou na straně zločinců. V praxi zvané život to probíhá tak, když vás okrade zločinec v s nožem v ruce a začne utíkat a vy se trefíte legálně drženou zbraní do týla, máte big problém. O nutnou obranu se v uvedeném případě nejednalo, neboť jste nebyli vystaveni přímo hrozícímu (či trvajícímu) útoku. Následuje trestní stíhání a pobyt za mřížemi.
„Nebyla to obrana. Zařval: „zabiju vás“ a vystřelil.“ Tvrdí svědek střelby kuší v Chotěbuzi. Jeden příběh z cestování za smetištěm kdesi v kopcích, skončil smrtícím šípem zabodnutým do spánku. Jeden příběh, dva pohledy. Je nasnadě, když zákon není na naší straně, soudit vlastní rukou hned na místě? Nekonečné jsou minuty, kdy stojíte tváří v tvář šklebícímu se nebezpečí. Pokud bychom měli naplnit skutkovou podstatu nutné obrany, vyžaduje to okamžité rozeznání zbraně, kterou je na nás útočeno. Z kapes (Je nutné být „vždy připraven“, jak nabádal již strýček bolševik), tasit odpovídající zbraň a přiměřeně zaútočit.
Ochráníme-li svůj život, majetek a čest přes ztráty na životech nezvaných hostů, zůstává i tak hořký pocit, s kterým se dál dá žít jen velmi těžko. V jaké zemi to žiji, kde mě policie, která žije i z mých daní, neochrání? Ve společenském kotli vře vzájemná černobílá nenávist a není špetky pochopení, která by k žitelné snesitelnosti ochutila společné soužití. To už není možné. Je ovšem realizovatelné, v setině sekundy se rozhodnout, jestli je mi neznámý člověk, který vstoupil na můj pozemek natolik sympatický, že ho nezastřelím. Prostor k pouhé představě strašný. Prostor dající šanci nejhoršímu šílenství, kterého je člověk schopen. Člověk, který ztratil víru ve společnost, ve které se změny se dějí lahodně jen tam, kde se o ně vůbec bojovat nemusí. Nadlidské úsilí je často oceněno posměchem. Nastřádaná agrese si bere svůj připadající díl – tentokrát silou.
Pro naši společnost jsou typické předsudky. Černá menšina páchá převážnou část trestných činů. Ač je jich míň, díky tmavé barvě pleti jsou víc vidět a jsou snáze zapamatovatelní. Mají více volného času a tím pádem roupy. Pár z nich slušných, kteří se bijí jak lvové o malý kousek uznání, nemají šanci se ho dopídit. Rozbolavělá a stokrát vytaženým Černým Petrem zklamaná důvěra, není ochotna tasit srdcové eso. Už ne. Odsouváme veliké dilema nevratného zapuzení do příštího konfliktu s tím, že čas všechno vyřeší. Ostré hrany obrousí. Něco se prostě musí stát. Ano. Zákon musí stát na straně slušných lidí a chránit je. Zákon musí platit pro všechny stejně. Porušení zákona se trestá bez ohledu na to, jaká barva kůže trestný čin spáchala a bez ohlížení se na fakt, co si o nás myslí alibistická Evropa. A svět vůbec. Kdo ví kam to ten svět vlastně spěje... to málokdo tuší, když místo s knížkou – půjdu spát s kuší…
