Možná máte to štěstí a při pondělním ránu, zahaleném do tmy, ji proklínáte, ale jste rádi, že ji máte. Možná stojíte za oknem a pozorujete pondělní hemžení se sevřeným žaludkem. Stejně nemůžete spát.
Práci nemáte a pocit, že vás nikde nechtějí, právem existenční přednosti přebíjí milión otázek. Jedna přes druhou nemilosrdně tasí účty za běžné bytí jako kartová esa. Nechce se vám hrát tuhle hru. Nechce se vám prosit o pomoc. Vždycky jste se nějak postarali sami. Jenže teď jste v koncích. A máte vztek.
A možná ještě spíte. Probouzíte se až na desátou. Nerozlišujete pondělní ráno od nedělního. Posnídáte kávu s cigaretou. Znechuceně zjistíte, že v krabičce zbyla jedna poslední. Rozčiluje vás ten stav nedostatečnosti. Stav, kdy se nedá přidat, nahrábnout, dle libosti, a nemuseli jste při tom pro to vůbec nic udělat. Vlastně ano. Vydat se do pondělního poledne, kdy ty můry úřední jsou k dispozici, abyste jim řekli, že tohle není život. A že chcete peníze. Hodně peněz. Ale zas sousedovi svým zánovním BMW vyfouknete poslední parkovací místo před sociálkou. To vám náladu trošku vylepší. Se sousedem se potkáte v přeplněné chodbě ještě jednou. Se svou škodovkou a vlastnictvím bytu v oprýskaném paneláku je příliš bohatý na pomocnou ruku od státu, který si přitom, za posledních 30 let, z jeho mizerného bochníku, každý měsíc urval svůj díl.
Soused je naivní trouba, který neví, jak se na úřadech chovat. Vy, s letitými zkušenostmi, to víte. Úsměv si schováte na večer do hospody. Podojíte tu krávu, o které vám ta úřednická můra tvrdí, že mléka nemaje. Zatáhnete za struk svých práv. Práva na dlouhý spánek a práva na nenalezení vhodného pracovního místa. Druhý struk musí zdvojnásobit dávku z minulého měsíce, protože ta je absolutně nedostačující pro život. A ta zadkatá úřednice, na kterou vyprskáte celý gejzír argumentů, neví, jak vůbec můžete, s tím co zde horko těžko nadojíte, vyjít. Třetí struk je časovač. Strašně dlouho těm úřadům trvá, než vaši žádost vyřídí. Úřednice pokrčí rameny. To vás skutečně rozčílí. A jak vám řekl lékař, nesmíte se rozčilovat. Za čtvrtý struk rasové diskriminace taháte jak na poplach. To zabere vždycky.
Večer, když jdete do hospody, potkáváte onoho souseda jak se skloněnou hlavou, a pod tíhou neřešitelného ohnutými zády, venčí psa. Popadne vás nutkavá chuť mu vyprávět o tom, jak je dojení krav zábavnou a vtipnou atrakcí, ale on by to stejně nepochopil.
