Stačí když mě nenecháš utopit

Manželství má tři fáze. První zahrnuje společné koupání. V druhé se projevuje obava partnera, abyste v té vaně nebyli zbytečně moc dlouho. Třetí je fáze topící. Buď se utopíte sami nebo vám pomůžou.

"A z čeho má být ten ježek?", zeptala se v neděli večer a odsunula loktem lavor s prádlem na žehlení o kus dál. Školní povinnosti jsou přednější. "Proč si mi to neřekl dřív, Tomáši?" "Musí být nejhezčí ze všech", řekla malá potvůrka v pyžamu a zmizela ve svém pokoji.

"Budu mít na zítra tu proužkovanou košili?", objevila se hlava rodiny ve dveřích. "A kde ji máš?", otočila k němu hlavu ozdobenou obřími natáčkami. "To ty máš mít snad přehled, né?! Dal jsem ji včera do prádla." Tak bude asi tam, chtělo se jí říct nahlas. Ale vrátila se k notýsku plném červených vykřičníků. "Tomáši!!", zakřičela. "Teď nemůžu, mami, hraju hru na počítači. A ty ježky udělej aspoň dva. Paní učitelka říkala čím víc, tím líp."

"Kdy bude večeře? Chtěl jsem s Pavlem skočit na jedno, tak ať mám něco v žaludku", hlásila se proužkatá výčitka znovu o slovo. "Je tam guláš, tak si ho ohřej", hlesla. "Jdu se mrknout na fotbal, tak mi ho ohřej, ju? A nahoru mi prosím tě nakrájej cibulku". Když před něj postavila talíř a dva krajíčky chleba, zvedl k ní prosebně oči: "Knedlík by už nebyl?" "Ne". "A dej mi k tomu lžíci, je to nějaký řídký"." A proč si ji nepodáš sám?" "Protože ty stojíš u linky. Co ti to udělá? Kdy si naposledy pro mě něco udělala?!" Lžíce s cinknutím přistála na stole. "Házet si mi to nemusela. Od tý doby co chodíš do práce jsi děsně hysterická."

Proužkovaná košile vroucně objímala topení, když si - v nocí ztichlém bytě - konečně sedla a nalila si sklenku červeného vína. Jak dlouho vůbec v tý lednici je? Nechutnalo jí. Ale chtěla se odměnit za dva ježky z manželových ponožek a vyžehlenou horu prádla. Záda ji bolela jako čert. Cvakly dveře a ucítila pach hospodského kouře a zvětralého piva. "Co to je? To je patlal ten náš Tomáš, viď?", zasmál se a hodil ježčí pár zpátky na stůl. Nezmohla se na slovo. "Už zase chlastáš?" Napil se z její sklenky. "Od tebe to teda sedí. Smrdíš", odstrčila ho od sebe. "Milá zlatá, je velkej rozdíl mezi ženským a chlapským pitím. Chlap pít umí, ženská to  jen do sebe leje - a to je mooooc nebezpečný", vztyčil přitom výhružně prst a vypadal hloupě.

Když si druhý den postěžovala mámě do telefonu jak je unavená, ta jí řekla: "Podívej holka, musíš si to líp zorganizovat. Já jsem na vás tři byla sama a musela jsem to zvládnout. A ty máš jen Tomáška, dřepíš na zadku v kanceláři a Romanovi vaříš guláš z konzervy", sluchátko odtáhla od ucha co to šlo nejdál. Je tohle možný?! Je tohle vůbec moje vlastní máma? "Musím jít, šéf mě volá", ukončila hovor, kterej jí převařil již tak rozbouřenou krev.

"To je fakt. Ženský si to vůbec neumějí rozvrhnout", řekl posměšně mladičký kolega. Svobodný, s kozí bradkou co chodí rovnou z hospody do práce. "Co ty máš za povinnosti?", šlehla po něm očima. "Právě, že mám všechno tak zorganizovaný, že žádný nemám", vítězně na ni pohlédl.

Nic nefunguje tak jak dřív...pofňukávala kamarádce u kafe. "Potřebuješ zvýšit sebevědomí. Najdi si milence", spiklenecky ji pohled nasměrovala k vedlejšímu stolku, kde seděla parta studentů. "Ty jo, a na základku bys mě poslat nechtěla?!" S odporem si vzpomněla, jak ne tak dávno ležela jako cvičná figurína pod dvacetiletým mladíkem, kterému pak druhý den poslala zamilovanou esemesku, na kterou on ani nereagoval. Prořvala den a noc a vypila láhev vodky. Bylo jí blbě ještě týden. "Milence nechci. Chci zpátky toho co jsem si vzala" A znělo to rozhodně. "To není možný", vzdala to kamarádka a jejich pohledy se prodraly přes skleněnou stěnu kavárny, tam někam daleko.

S hlavou plnou myšlenek se stavila v Bille. Narvané igelitky spustila v předsíni na zem. "Fuj, proč si nerozsvítíš", objevil se manžel ve dveřích. "Byla jsem ještě u kadeřnice", nasoukala se do pantoflí, popadla igelitky a následovala ho do kuchyně. "Jo, říkala si, a kdy tam k ní půjdeš?"

"Mami, paní učitelka říkala, že jsme toho ježka odflákli. Co znamená odflákli?" Tomášek popadl rohlík a utekl k televizi. "Bude večeře....", řekla zbytečně, protože manžel udělal to samé.

"Jdu si napustit vanu, nechceš jít se mnou?", řekla roztřeseným hlasem do zad svého muže. Zakuckal se a pivo které právě pil mu vyteklo na tričko. "Nééé, to teda nechci. Myl jsem se ve středu", zasípal, aniž by se na ni vůbec podíval.

Napustila si horkou vodu až po okraj, vylila do ní celou lahvičky olejové pěny. Na roh vany postavila láhev šampaňského. Svlékla župan a vklouzla do vody. Zavřela oči. Vrátila se zpátky o dvacet let, kdy se spolu narvali do miniaturní vany. Dneska je ohromná, rohová a je v ní sama. Cítila jak jí slzy tečou po tváři. Tak už to bude napořád. Z kupy pěny se vynořila její dlouhá, štíhlá noha. Natáhla ji ke stropu. Dřív je líbal od kotníků až...až nahoru. Zeď když se sehne pro klíče, chytne ho hexenšlus. 

Probudila se do ledové vody. Vypadala jako čolek. Drkotala zubama, rozespalá se ne a ne strefit do županu. Měla vztek. Kolik je sakra hodin?! Budík v ložnici ukazoval tři hodiny ráno! Nechal by mě klidně utopit! On si tu klidně spí a ještě se usmívá! Stáhla z něj alespoň peřinu. To nezabralo, tak se hlasitě rozeštkala. Konečně se posadil. "Co se děje? Kdo umřel?"

"Mohla jsem se ve vaně utopit, a tobě je to úplně jedno." "Vždyť ses neutopila...nebo se mi to jenom zdálo", zachechtal se svému vlastnímu geniálnímu vtipu a rukama se raději  kryl před tušeným útokem.

"Když ty už mě nemáš rád..." zakňourala. "Ty jo, to je něco z Rodinných pout, že jo? Fakt na to nemám náladu. Zítra ráno jedu do toho Brna..." A dobře víš, že tě mám rád, přece ti to nebudu pořád opakovat, po těch letech už to musíš vědět sama. A jdem spát, jo?"

"Když jsme se seznámili, tak si do tý vany šel se mnou." Přece nechceš, abych se s tím pupkem rval k tobě do vany?!"zakroutil odmítavě hlavou. "No a ještě nedávno si zaklepal a řekl neusni prdelko...."

"Jo, zabouchat bych příště mohl, proč ne", plácnul ji smířlivě přes nohu. "A teď už spi, prdelko".

Lehla si na záda a po dlouhé době byla spokojená. Možná měla radost z toho že se neutopila. Možná z mimořádně plodného rozhovoru, nejdelšího za posledních několik let. Možná proto, že konečně pochopila, že tenkrát už bylo. A nikdy už se nebude opakovat. A že teď je teď. A vůbec to není špatný.