Stál na refýži, na hrudi svíral obrovské plyšové srdce a připadal si jako blbec.
"Tobě se nelíbí, myšáčku? Když nebudu s tebou, tak se s ním můžeš mazlit, víš? Můžeš ho mít i jako polštárek. A můžeš si ho vzít do kanceláře a třeba na něm sedět. Je tááák měkounký a něhounký",šveholila sice něžně, ale sílou tanku plyšové srdce vyrvala ze zoufalého náručí a to jako červená facka přistála na jeho čerstvě oholené tváři.
Pootočil se za smíchem, který tušil, že patří jemu. Dvě třicátnice se evidentně bavily na jeho účet. Proč ne, určitě není volem jen jim. S padesátkou na krku a velkým plyšovým srdcem byl určitě zajímavější než právě přijíždějící, dlouho očekávaná, tramvaj.
"A cos mi vlastně koupil k Valentýnovi? Už se nemůžu dočkat. Nějaké překvapení, viď?"
Otiskla mu svou červenou pusu na hruď..bál se podívat...Jasně byly tam...otisknuté velké plné rty na sněhobílé košili. Rty o třicet let mladší, které už ho stály moře nervů a peněz.
"Hi,hi...teď máš červenou všude..to je symbol lásky, červená víš, a srdíčka....já to prostě miluju...ty srdíčka...že jsou suprový?", kýval skoro i zuřivě - proboha jen ať už mlčí. A trochu ironicky si představil, jestli i manželka bude mít pochopení pro suprovou červenou na jeho košili...
Ach jo, cítil se děsně utahanej a nejradši by se viděl nataženej na svým antistresovým křesle...doma, kde se kolem něho chodí po špičkách, protože tatínek hodně pracuje a musí si odpočinout.
Objala ho tak silně, že už se nestačil zachytit za rukojeť, tramvaj dobrzdila do zastávky a oba spadli s třesknutím na zem. Ležel ve svým nejlepším obleku na podleze dvaadvacítky a na něm ležela blondýnka téhož věku....Někdo- z řady pobavených pohledů - ji pomohl vstát. On,ač hrál tenis v klubu každou neděli, to musel zvládnout sám a přes kolena. Když klečel, přál si, aby ho někdo pořádně kopnul. Aby se probudil. Aby se vrátil zpátky do časů, kdy by se mu tohle nemohlo stát.
Kdy každé ráno dostal pusu na tvář, v tramvaji nasahal v kapse saka karamelku od dcery, strávil poklidných osm hodin ve své kanceláři a pak se stejnou tramvají vracel do svého poklidného domova. Bez srdíček, pusinek, zlatíček, mazlíčků...a přesto se tam cítil tak dobře.
Konečně se ze čtyř postavil na dvě zadní, jen hlavu nechal sklopenou. Co když je tu někdo z práce, co když tu jede někdo ze sousedů... Jeho zlatíčko,srdíčko a pusinka se nechalo oprašovat a tetošit od mládence s batůžkem. Byl mu vlastně vděčný a připadal si jako blbec.
Další zastávku skoro už i zbytečně, řekl směrem k ní:"Já ti zavolám", a vyskočil z tramvaje jako mladík. Nevěděl, kde k tomu skoku vzal sílu, ale byl vděčný, že zas nedopadl na čumák.
Ještě projít parkem a je doma. Konečně doma, zavře dveře za touhle fraškou, za nějakým Valentýnem, za druhým dechem...
Seděl tam, stejně jako každé ráno když šel do práce, stejně jako když se vracel domů.
"Nazdar inženýre, těžkej den?" Lokni si ode mně...". Poprvé vděčně přijal od svého kamaráda houmlesáka láhev do ruky, ale nenapil se...jen si cáknul pořádnýho loka na zašpiněnou košili..
"Teda ty máš dost", rozchechtal se sídlištní dobrák a raději chmátl po své láhvi. Kdo ví, jestli tenhle blázen nemá v plánu sprchu jeho drahocenným červeným vínem.
"Na, tady to je pro tebe, za to víno", řekl a podal mu svůj valentýnský dar - obrovské plyšové srdce.
"Jo, to bude super pod hlavu", usmál se bezzubými ústy a zvedl láhev na pozdrav.
Když dorazil domů a dostal tu nejsladší pusu na tvář, všechna ta tíha čtrnáctého února z něho spadla.
"Podívej se na ty mladý telata...představ si, že u nás v práci slavili nějakýho Valentýna..a jedna z nich mě takhle zřídila...", řekl směrem k manželce, která dokončovala večeři. Celým bytem se linula nádherná vůně.
Byl strašně rád, že je doma. A u srdce, úplně poprvé za celý ten den všech zamilovaných, cítil nádherný hřejivý pocit.
Něžný, teplý, hladivý...skoro jak z plyše.
Všem mým blogerkám, blogerům, diskutérkám a diskutérům přeju hodně opravdový lásky. Jsem ráda, že jste, díky Vám mě tak baví psát : -))
http://www.youtube.com/watch?v=uaC4g72ZHmw
